Květen 2018

Bleskové dojmy z Itálie

31. května 2018 v 0:00 Erasmus v Mariboru

Kdo sem strčí nos, bude oškubán.
Lago di Garda není z kopce vidět.
Tři semestry italštiny stačí právě tak akorát na velký kulový.
Když už člověk někam míří, je dobrý si předem zjistit otevírací dobu.
Verona je prostě nádherná.
Boloňský špagety jsou blbost.
Slováci neumejú po slovensky.
Italové fakt neuměj stavět rovně.
Pádská nížina je pěkná nuda.
Oni ty Benátky jsou vážně krásný. To jsem vážně nečekal.
Racci jsou nebezpeční predátoři.
V Benátkách je několik poboček čokoládovny Nino. Ve všech dávají ochutnávky zdarma.
Na pláži v Jesolu je písek, mrtví krabi, šedesát devět miliard komárů, zákaz bivakování a týpek se světlometem, co kontroluje jeho doržování.
Ztratil jsem a zase našel trenýrky, vařič s ešusem a zapalovač.
Plány jsou pro sraby.
Když nemáš lžíci, mušle postačí.
Jedna vrstva opalováku třicítky holt nepostačí.
Nejlepší zmrzlina je stejně v Mariboru.

Ňáký bony?

30. května 2018 v 15:15 Erasmus v Mariboru
Konečně se taky dostávám k tomu podstatnému. K jídlu. Už teď se mi po jídle ve Slovinsku stýská, a to právě teď jím.
Slovinská kuchyně se až tak výrazně neliší od té české. Je trochu šmrcnutá Balkánem, trošku Maďarskem, trošičku Itálií. Používají víc fazolí, dýňového oleje, mořských potvor a různých druhů salátu, nemají rohlíky, nijak zvlášť nefandí knedlíkům a maso cpou skoro do všeho stejně jako my.
Co je ovšem výjimečné, to je slovinský studentský stravovací systém.
Mají to tu prostě dobře vymyšleno. Student je tu vybaven dvaceti bony na každý měsíc. Každý z těchto bonů má v sobě zašitou hodnotu zhruba dvě a půl eura. Tyto bony jsou zašité (neptejte se mě hlavně jak) na sim kartě. Student nakráčí do restaurace vybavené bonočtečkou, přiloží telefon k bonočtečce, vytočí kouzelné bonočíslo a sláva hurá, už se nese bonokrmě.
Většinou člověk přece jenom musí ještě nějaké to euro až dvě až tři k tomu bonu přihodit, ovšem restaurační zařízení na oplátku ke klasické krmi zpravidla přihodí ještě polívku a salát a ovoce a někdy dokonce i zákusek. A toto je možné opakovat dvakrát denně s minimálním rozestupem čtyř hodin, sedm dní v týdnu, dokud člověku bony nedojdou.
Netuším, jak to přesně funguje ekonomicky, ale gastronomicky to funguje skvěle. V menze jsem si sám od sebe salát asi nikdy nekoupil, ale tady ho mám skoro ke každému jídlu a moje tělo se v tom nezvyklém přívalu vitamínů přímo rochní. Restaurací, které kupčí s bony, je v Mariboru několik tuctů, a v rámci konkurenčního boje se předbíhají v nadbíhání svým bonostrávníkům. Výběr je tak pestrý, porce poměrně štědré a ochota k jakémukoliv vlastnímu kulinářskému snažení se limitně blíží k nule.
Tenhle systém navíc funguje po celém Slovinsku, takže v každém větším městě (a ve slovinských poměrech "větší město" znamená prakticky jakékoli město) se dá dobře, snadno a levně najíst.
Ještě tak mít bony taky na kafe a život by tu neměl chybu.

Jo a taky škola

15. května 2018 v 18:18 Erasmus v Mariboru
Jo, málem bych zapomněl, součástí Erasmu je taky studium. Dosud jsem ho tady na blogu dost zanedbával. To proto, že jsem ho dost zanedbával celkově. Ale na každou svini se vaří voda.
Mariborská univerzita je zaměřena spíše technicky a ekonomicky, zdejší Filozofická fakulta je vlastně kapesní. Několik málo oborů, pár učitelů, drobný houfec studentů, Erasmáků by se vešlo za nehet. Není tedy divu, že tu pro celé dva erasmácké studenty historie (oba z Česka) není připraven zrovna široký katalog předmětů vyučovaných v nějakém jiném než slovinském jazyce. Prakticky to znamená, že si člověk musí dohodnout schůzku s vyučujícími a domluvit se na formě individuálního studia. To může znít jednoduše, ale pozor. Někteří vyučující totiž zrovna nevládnou angličtinou. Někteří vyučující nijak zvlášť nevládnou ani němčinou. A někteří vyučující taky nemají email. Nebo konzultační hodiny. Nebo štítek se jménem na kabinetě. A všemi těmi některými vyučujícími myslím konkrétně a jedině pana profesora Ožingera. Pane profesore, doufám, že toto čtete, někdo vám to překládá do jakéhokoli jazyka, kterému rozumíte, a stydíte se. Měl byste.
Většinou je ovšem komunikace celkem bez problémů. A taky poměrně předvídatelná. Odkud jste, jak se vám líbí Maribor, co vás na předmětu X zajímá, do konce semestru mi napište seminárku o deseti až patnácti (případně patnácti až dvaceti) stránkách, můžete se přijít podívat na přednášky, ale nebudete tomu rozumět.
A to je většinou vše. Kromě kurzu slovinštiny a jednoho předmětu o anglické literatuře se jedná prakticky o samostudium. To zní docela dobře, ne? Člověk je pánem svého času, může si všechno pěkně rozvrhnout a má přitom docela dost volného času, ne?
Ne.
Mezi termínem odevzdání "na konci semestru" a "za 17 865 let" se totiž ze začátku nezdá být prakticky žádný rozdíl. Prostě za dlouho. Je čas. Neřeš a pojď do parku / na pivo / do Budapeště.
Když se ovšem semestr přehoupne přes svoji polovinu a člověk ze svých zhruba šedesáti až osmdesáti stránek má hotových celých úctyhodných jednu, nezdá se být najednou prakticky žádný rozdíl mezi termínem odevzdání "na konci semestru" a "za deset minut".
Pracovní tempo se pak samozřejmě zvyšuje, ale největším rozdílem oproti té první fázi pořád zůstává špatné svědomí. Pořád se chodí na lezeckou stěnu, na výlety a do rozličných pohostinských podniků, ale myslí se přitom čím dál víc na inckou říši, odsun Němců z Jugoslávie a Alfréda Velikého. A na to, jak by těch starostí bylo daleko méně, kdyby člověk tolik nechodil na lezeckou stěnu, na výlety a do rozličných pohostinských podniků a víc se zajímal o inckou říši, odsun Němců z Jugoslávie a Alfréda Velikého.
A když už jsme u toho, trávit čas psaním takovýchto hlodů taky zrovna nepomáhá...

Pár řádků a fotek z Bosny

11. května 2018 v 22:22 Erasmus v Mariboru
Bosna mi vždycky zněla jako zaklínadlo. Nešťastný trojúhelník uprostřed bývalé Jugoslávie, kde Jihoslované kdysi pod tureckou vládou přijali Alláha, kde nám zabili Ferdinanda, kde za druhé světové válčili všichni proti všem s krutostí, která prý zarážela i SS-many, kde se ještě v době, kdy jsem už byl na světě, odehrávala regulérní genocida, kde jsou pořád ještě víc než 2 % rozlohy zaminovaný, kde pořád ještě prodávají mlíko v igelitu.
To zní jako skvělý místo na výlet.
A taky že jo. Tři Češi, Slovenka a Češka, auto z půjčovny, v rádiu Chinaski a Horkýže a jedem. Úchvatný hory a lesy a kaňony a řeky z okýnka auta, Banja Luka s pravoslavným chrámem a demonstranty, městečko Jajce s vodopádem pod zříceninou, Sarejevo s mešitami, tržištěm a rozpadajícím se olympijským stadionem, Mostar s mostem a kavárnami a starým psem. A taky hory, na kterých si člověk připadá jako hobit na výletě, odkud jsou vidět kopce a hory a kopce a hory a žádná známka lidský civilizace, kde jsou schovaný horský jezírka, kde červená turistická stezka vede po skoro kolmým svahu pokrytým sněhem.
Všude je levno, všude se najdou lidi, kteří s vámi jdou půl kilometru, jenom aby vám ukázali, co potřebujete, a ještě se vrátí, že vám zapomněli něco vysvětlit. A všude jsou rozpadlý baráky, leckde ještě stopy po kulkách.
Původně jsem tu chtěl rozvinout úvahu o historii Bosny a Balkánu obecně, o nenávisti, čase, křivdách a tak. Ale ať jsem formuloval, jak jsem formuloval, nedala se zakrýt skutečnost, že toho o tom vím tak málo, že prostě nemám právo zjednodušovat, interpretovat či dokonce vynášet soudy. Můžu jenom potichu uvažovat a doporučit vám jet do Bosny a udělat to samé.
Jo a dát sem fotky, to taky ještě můžu. Nejsou moje, fotil Radek Vinecký.

Banja Luka - největší a hlavní město srbský části Bosny.



Hlavní tah mezi dvěma největšími městy země... A takhle to vypadá prakticky po celou cestu.


Naprosto fascinující nedostavěný komplex duchovních budov hned při silnici na Sarajevo.


Jajce.



Most v Sarajevu.


Pár kroků od hlavní turistický atrakce.


Výhled z pevnosti nad Sarajevem.


A na okraji města žádný podivný kostky, haly, sídliště a tak. Město volně přechází v domky, co volně přechází v přírodu. Zatím.


Je to mina, není to mina? (Není. Ale mohla by být.)


Ne, vážně. Kdyby si byl Peter Jackson udělal výlet do Bosny, Pán prstenů mohl mít poloviční rozpočet.






Sáňkování na batohu po červený turistický stezce. A docela to fičelo.


Mostar - nejvýznamější město Hercegoviny a zároveň chorvatský menšiny.


Most zničený během bojů v roce 1993 a znovu postavený v roce 2004.


Asi 200 metrů od památky UNESCO díry po kulkách. Toho neobnovenýho a neopravenýho tu je pořád dost.


Mostar, naše skupinka a moje čelo.


Vodopády Kravice kousek od Mostaru.


(Poznámka k Chorvatsku, aby se necítilo odstrčeně. Projeli jsme Makarskou, Trogir a Split. Už chápu, proč tam všichni jezděj. Je to krásný. Moře, teplo, hory, města, v nichž se za každým rohem může objevit zohavená mrtvola vaší nejoblíbenější postavy ze Hry o trůny. Ale upřímně řečeno, občas to působí tak trochu disneylandovsky. Je to skoro až moc krásný. A moc plný turistů a zmrzliny a pohlednic a směšně nádherných mušlí. Bosna je Bosna.)

Pár básní z Bosny

2. května 2018 v 20:20 Maribor
V Bosně jo v Bosně

tam kde jsou buky
a kameny a stařenky
levný jídlo a rozbitý cesty
všichni jsou milí
ochotní
a laskaví
si turisti fotí
fleky červenýho asfaltu
chtěj to vidět taky tam
kde se střílelo
v Bosně jo v Bosně


Wish you were here

v Mostaru
to je tam co maj ten most
se mi nejvíc líbilo
jak se pod jedním ze splavů
mlátily petky
vždycky je to strhlo
a vyhodilo a strhlo

vymýšlel jsem metafory o životě
a připadal si přitom
velice oduševněle
a velice sexy


Srebrenica

byl jsem zrovna šest dní na světě
křehoučké mimino
co se vešlo do nejmenší dlaně
co se do něj vešla
všechna láska světa
když je začli střílet


A to mě uklidňuje

stromy rostou domama
omítka je dávno pryč
a krev se nakonec vždycky smyje
a krev se nakonec vždycky vsákne
a krev
tu není navěky