Duben 2018

V pekárně je chrám

24. dubna 2018 v 18:18 Maribor
V Mariboru, na druhé straně Drávy, mezi parky a paneláky a budovami těžko identifikovatelného účelu, kousek za kolejemi, je Pekarna.
Skoro sto let se tu pekl chleba, většinou pro jugoslávskou armádu. Samostatná slovinská armáda potom už tolik chleba nepotřebovala, asi přešli na kavu z mlekom. Komplex budov tak zůstal opuštěný, začal chátrat a jak už to tak bývá, začaly se tam shromažďovat podivné živly. Bezdomovci, filozofové, feťáci, umělci, nadšení alternativci, dobrodruzi, anarchisti, ztracené i nalezené existence, často tak nějak všechno dohromady. Inu, squat.
Graffiti, sochy, posezení ze starých sedaček z kinosálu nebo z pneumatik, zápach lehce nelegálních substancí, nápisy "Fuck off tourists, welcome refugees", podle všeho zcela oficiální klub s podiem a kulečníkem a pivem a jakýmisi starými chlebopřípravnými mašinami.
Klíčová budova je ale ta naproti. Člověk tam vleze, už v přízemí se ocitne v podstatě na půdě, vyleze dvě patra po dřevěných schodech, obejde pár nákupních vozíků, projde kolem hromady starých matrací a drobného podia s bicí soupravou a baskytarou a ocitne se v tělocvičně. Žíněnky, činky, žebřiny, boxovací pytel, pár věcí, co netuším, k čemu by mohly být, ale především je tu pod střechou a mezi trámy vytvořená horolezecká stěna. Není zrovna největší, není zrovna nejlehčí pro začátečnické nemehlo, ale když už člověka všechno bolí, může sebou prostě plácnout do jednoho z úžasně pohodlných křesel a sledovat popírání přírodních zákonů zkušenými stěnohorolezci.
A pod touto tělocvičnou je Bukvarna Ciproš, jedno z nejkrásnějších míst, na jaké jsem kdy vstoupil.
Knihy. Knihy v policích, knihy na stěnách, knihy na stolech, na židlích, vyrovnané ve sloupcích jen tak na podlaze. Knihy řazené s ladem a skladem i bez nich. Slovinsky, srbsky, německy, anglicky, česky, slovensky, rusky, čínsky, albánsky. Švabachem tištěná německá Odyssea, hory pornografických románků, učebnice statiky, slovinské překlady Pejska a kočičky nebo Medvídka Pú. Hromady časopisů, plakáty, staré mapy, kazety a desky, postarší paní snažící se do systému zařadit nejnovější příval nechtěných a darovaných knih, pár přátel s vínem a cigaretou blokující vstup a nad tím vším stoleté trámy.
Koupil jsem si tam Emila Hakla v češtině, český překlad výběru slovinské poezie, slovinský překlad Jáchyma Topola a Čapkova Devatera pohádek (Lotrando je tady Ropardo), dvě sbírky slovinské poezie a knížku od slovinského klasika Ivana Cankara, podle nějž se jmenuje ulice, kde bydlím. A dalo to hodně práce přesvědčit sebe sama, že to zatím stačí. To všechno mě dohromady stálo osm euro. Přičemž především kvůli nepatrnosti slovinského literárního trhu tu v běžných knihkupectvích skoro neseženete knížku pod patnáct euro a běžná cena je od dvaceti nahoru.
Nechci tu splétat úvahy o subkulturách, kulturních periferiích a squatech. O jejich právním, morálním nebo jakémkoli jiném statusu toho (zatím) vlastně moc nevím. Zato už ale vím, jak vypadá ráj. Jako Bukvarna Ciproš, doplněná o pohodlné křeslo, lungo s mlíkem a salátový bar.
To bych asi teda měl začít moudře vážit své skutky, čistit si zuby po každém jídle, dodržovat deadliny a převádět stařenky přes ulici, abych se tam jednou dostal. Konečně pořádná motivace.

Ljubezen

13. dubna 2018 v 17:17 Maribor
Jednou z věcí, které se zdají být s představou Erasmu pevně spojené, je láska. Krátká, ale intenzivní romance, osudová láska, platonické pobláznění, či prostě jenom míšení alkoholických a tělesných šťáv. Přičemž často jde o dost komplikovanou situaci. Vznikají nejrůznější milostné mnohoúhelníky, tryskají emoce a ze scénáristů mýdlových oper se stávají prostí dokumentaristé. Něco takového si prý zkrátka musí zažít skoro každý erasmák.
Mě nevyjímaje. Netuším, zda se vůbec ještě někdy uvidíme, vím, že nejsem zdaleka jediný, koho okouzlila, ale každopádně jsem se zapletl se starší sestrou mého nového kamaráda. Ti dva navíc mezi sebou nemají úplně nejlepší vztahy. Sourozenecká rivalita, soutěživost, trocha žárlivosti. Ale co se dá dělat, srdci neporučíš. Promiň Maribore, zakoukal jsem se do Ljubljaně.
Ti dva každopádně mají mnoho společného. Zálibu v kavárnách, výrazný osobitý vkus, poklidné tempo, svázanost s okolní přírodou. Ale Ljubljana je holt starší, větší, vyzrálejší. Taky o sebe o něco víc dbá. Je krásná a ví to o sobě, tak se ráda trochu fintí. Sochami, mosty (ach, ty její mosty!), nábřežími, stromy, když je správná nálada, tak i trochou graffiti.
Ljubljana se podobně jako Maribor nebojí zkoušet nové věci, moderní architekturu, car nebo bike sharing, netradiční koncepty kaváren, alternativní kulturní centra a tak všelijak podobně. Ovšem u ní je daleko výraznější symbióza nového se starým, umí zkrátka zatraceně dobře sladit ocel s barokem, sklo s gotikou, pitoreskní uličky s moderním uměním.
Není jako Paříž nebo Benátky. Netouží po ní miliony lidí po celém světě, nemá Koloseum nebo chrám Sagrada Familia, nic z čeho by vám vyloženě spadla brada na koberec. Ale má kouzlo, kterému je těžko odolat. Kouzlo drobné dívky bez make-upu, sedící s knížkou, úsměvem, stylovými náušnicemi a sklenkou vína.
Nejspíš nám není souzeno být spolu. Moje city k Olomouci, k Jičínu, k Sobotce jsou přece jenom silnější a trvalejší. Ale jsem rád, že jsem s ní mohl prožít aspoň takovýhle miniaturní románek.

Abych to taky trochu shodil, zakončím básní Karla Plíhala:

Podlehl jsem městským svodům,
udělal jsem si to o dům.

Kafe

4. dubna 2018 v 16:16 Maribor
Kafe. V Mariboru se pije kafe. Hodně kafe. V hodně kavárnách. V kolika? V nepřeberně. Nepřeberně? Nepřeberně. Ohohó, to zní jako výzva. Řekl já a rozhodl se je všechny přebrat. Nebo aspoň všechny, co vypadají, že za něco stojí. I těch je údajně nepřeberně. Nebo přinejmenším stěžípřeberně.
Moje skóre se dnešním dnem vyšplhalo na číslici 23. Za zhruba měsíc to není špatný výkon, vezmeme-li v potaz, že v nemálo z nich jsem se objevil opakovaně. Nechci se vychloubat, ale myslím, že to ze mě dělá tak trochu experta na tento typ podniku. A asi i kávoholika.
Jaké jsou ty kavárny, ptáte se? Všelijaké, odpovídám já, s lehkým náznakem shovívavé blahosklonnosti nad tak primitivní otázkou v hlase. Každopádně nejnápadnější na nich je už zmiňované množství. V centru je například jedna ulička, kde je hezky za sebou seřazeno šest kaváren, bez jediné mezery vytvořené nějakým holičstvím, pohřebním ústavem, lékárnou, nic, nepřerušená řada. Všech šest přitom evidentně docela dobře funguje bez nouze o zákazníky.
Kavárny jsou zde kapesní i olbřímí, rušné i klidné, relativně levné i velice levné, najdete je na vrcholku výškové budovy i v zapadlém dvoře, pozoruhodně často jsou však vybavené poměrně štědrou dávkou vkusu, osobitosti a šmrncu.
A velice často jsou taky multifunkční. Skoro to vypadá, jakože základní nastavení podniku je tady kavárna, a k tomu člověk prostě jenom přidává další libovolné ingredience. Bar, restauraci, studentský klub, kulturní centrum, bazar, cukrárnu, prodejnu frenchpressů a pohlednic, co vás napadne.
Zajímavé je, že navzdory tomu, že Maribořáci zřejmě v kavárnách tráví nezanedbatelnou porci svých životů, nejsou to zřejmě až takoví labužníci, co se kávy týče. Ne, že já bych se v tom nějak extra vyznal, ale není těžké odhadnout, že hlavními taháky jsou spíše zvyk, atmosféra, společnost, efekt kofeinu a dobrý nápoj, od kterého člověk ví, co může čekat, a ne touha objevovat nové delikátní chutě, i když by to hipsterský vzhled mnoha kaváren mohl naznačovat. Káva je tu většinou prostě káva, rozdíly mezi tou z Tanzanie a z Brazílie tu lidem evidentně říkají ještě míň než mně.
Podle všeho je tu nejběžnější variantou "kava z mlekom". Což je v podstatě cappuccino, akorát o něco méně našlehané a o něco levnější. Ale pěnové srdíčko většinou dostanete i do něj. A vlastně do čehokoli s mlékem. Mléko = pěna = srdíčko.
Jak už jsem si mnohokrát a mnoha lidem stěžoval, neznají tu lungo. Dělají tu něco, co se tak trochu tváří jako lungo, ale jmenuje se to "podoljšana kava" a lungo to není. Je to prostě trochu větší espresso. Ale když se člověk trochu snaží a přes jazykovou bariéru vysvětlí, co vlastně chce, tak to většinou i dostane.
Nejoblíbenější kavárny:
The Jumping Goat - Espresso bar mezi sex shopem a galerií, prodávají různé speciality jako třeba kávu vyráběnou za studena, ale taky všechno to náčiníčko na super hipster fancy domácí přípravu kávy a vlastní stylové pohledy. Není si tu skoro kam sednout, ale člověk klidně postojí, zatímco mu majitel a obsluha v jednom erudovaně vysvětluje, co to vlastně pije a jak to vlastně chutná a proč.
Salon - Krásná velká budova u krásného velkého mostu. A dostal jsem tu lungo! Je to taky trochu centrum umění, dělají se tam všechny možné akce, můžete popíjet v neskutečně pohodlném křesle a sledovat, jak se postarší páry učí tancovat swing. Retro stylizace a taky vlastní pohlednice. Akorát ty jejich záchody by si co do zápachu nezadaly s hajzlíkem na hlavním nádraží, ale za to lungo jim to odpustim.
Pisarna (= kancelář) - Kavárna místního studentského klubu, taky se tam ledacos děje. Hlavně je to ale místo, kam se slézají studenti na skupinové projekty a podobně a rušný provoz a hodně světla a bíla a černá z toho dělají příjemně živé místo. A jeden z číšníků má dost možná ten nejspektakulárnější knír, s jakým jsem se měl tu čest seznámit.
Čajek - Jo, je to spíš čajovna. Ale kafe taky dobrý a ten styl křesílek a knih a schodů je prostě můj šálek kávy.
Wetrinsky - Jednoduché, elegantní, pohodlné, v historické stavbě uprostřed centra umění. A mají tam dětské knížky, ze kterých se člověk může docela dobře učit slovinštině. Mimo jiné třeba "Lichožrece" od Pavla Šruta.
Chcete vidět obrázky? Jo, to se nedivim. Chtěl jsem nějaké pořídit, ale v některých kavárnách mi bylo hloupé fotit, v některých bylo moc světla, v některých bylo málo světla, v některých jsem neuměl zacházet se svým foťákem a těch, kde se nějaká fotka skutečně podařila, je tím pádem jenom dvě. Takže mi prostě budete muset věřit. Anebo se přijet podívat.