Březen 2018

Jedno přátelství

23. března 2018 v 17:17 Erasmus v Mariboru
Jedna z nejlepších věcí, které jsou ve Vesmíru k mání, respektive k zažití, je proces poznávání. A nejlepší druh poznávání je poznávání vzájemné. Kdy jeden proniká do tajemství toho druhého a zároveň mu otevírá ta svoje, poznává a dává se poznat, až je překročen práh intimity. Ne fyzické, ale duševní, která vyžaduje respekt a oboustrannou důvěru a která je jedním z nejvlastnějších projevů lidství.
No a něčím takovým si teď procházíme s Mariborem. Je to zajímavé, protože máme dost odlišné povahy. Já jsem introvert s občasnými sklony k exhibicionismu, zatímco on je město. Ale přesto si docela dobře rozumíme. Moc toho spolu sice nenamluvíme, ale to není vždycky úplně potřeba. Při bezcílných procházkách, dlouhých posezeních v kavárnách, ale i ve stresových situacích nebo při těch chvílích, kdy člověk prostě potřebuje na chvíli vyjít ven z klubu a zamyšleně melancholicky stát venku na sněhu a tvářit se hlubokomyslně, se člověk s městem poměrně snadno sblíží.
Můj celkový dojem z Mariboru je, že má velký potenciál a začíná ho pomalu naplňovat, ale zároveň jakoby tak úplně nevěděl, jestli to je vážně to, co chce. Rostou tu tucty moderních a stylových podniků všeho druhu, současná architektura i umění jsou tu jako doma, město se evidentně nebojí zkoušet nové věci, ale zároveň je tu mnoho oprýskaného, rozbitého, opuštěného. Jsou tu místa, která si přímo říkají o to, stát se krásným zákoutím, romantickým nábřežím nebo prostě jen fajn pláckem, ale zatím zůstávají jenom opuštěnou šedí s trochou vajglů a ptačího trusu.
Možná že se Maribor prostě jenom příliš žene dopředu, aniž by na to byl vlastně připravený. Je to ale pochopitelné. Nemá příliš slavné minulosti, ze které by mohl žít. Býval pevnostním městem, kdysi odolal tureckému obléhání, v 19. a 20. století průmyslově táhl poměrně rozsáhlý region, ale nemá mnoho památek na ty doby, nesjíždějí se sem milovníci gotiky nebo baroka. V centru města je samozřejmě pár skutečně starých budov, pár kostelů, morový sloup, dokonce celkem starý, i když nijak zvlášť zajímavý hrad, ale v podstatě je tu docela problém vymyslet, co dát na pohlednice.
A tak se Maribor zřejmě prostě dívá kupředu. Je tu spousta moderní architektury. Kromě gigantického sila na okraji města to přitom nejsou žádné monumenty, skoro nic, co by člověka na první pohled ohromilo či šokovalo. Zato je ale skoro každá z těch staveb něčím zajímavá, zvláštní, neobvyklá, originální, někdy přímo divná. Může to být drobnost, které si třeba většina lidí ani moc nevšimne, jako zvláštní dveře, balkón, zábradlí nebo neobvyklý vzorek na fasádě. Ale to množství těch detailů a ta pestrost je zarážející, a jakmile se na to člověk jednou začne zaměřovat, má o zábavu postaráno pravděpodobně přinejmenším na celý semestr.
Vytváří to každopádně zajímavou kombinaci. Ta ošuntělost s modernitou. A když se k tomu přihodí ještě hrst galerií a kýbl kaváren, dostanete vážně specifickou atmosféru, kterou centrum Mariboru dýchá.
Ovšem periferie je samozřejmě periferie. Nákupní centra, jakési haly, sídliště (ovšem některá z nich vůbec nevypadají špatně!), nájezdy na dálnice, filozofická fakulta, takovéhle věci.
Ještě o kousek dál je potom další část města. Ta část města, která vlastně vůbec město není. Jsou to kopce, místy přecházející v hory. Jsou tam vinice, lesy, kostelíky, na jednom je zřícenina hradu, na jiném sjezdovka, na všech je krásný výhled. A protože obkružují Maribor téměř kolem dokola a protože jejich vrcholky jsou vidět téměř odkudkoli z města, jsou jeho pevnou součástí, i když leží za jeho hranicemi. A to je velké plus, mnoha městům se podařilo tak či onak zůstat součástí krajiny, ale málokdy se myslím poštěstí, aby zároveň zůstávala krajina součástí města.
A ještě spoustu dalších věcí mi zatím stihnul Maribor ukázat, labutě a mosty a přechody a rampouchy a pravidelné uličky a sochy a trhy a ještě spousty dalších věcí se o něm snad dozvím. Zatím každopádně můžu říct, že je příjemné být v jeho pohostinné společnosti a že je zábava pronikat do jeho světa.
Co se dozvěděl on o mě, to nevím. Můžu jenom hádat z výrazu v jeho oknech a loužích a řece. A doufat, že svoje poznatky o mých tajemstvích nedá na nějakej svůj stupidní blog.

Mor a cholera

16. března 2018 v 18:18 Erasmus v Mariboru
Po minulým příspěvku jste nejspíš čekali, že zase nějakou chvíli zůstanu na pozitivní notě. No, asi takhle vám to řeknu: ne.
První dva týdny se tu odehrávaly tzv. Welcome weeks, zhruba dvě akce denně, každý večer party. Málo spánku, příliš alkoholu, málo pravidelného režimu, příliš mnoho sněhu a koulování. Korunováno třídenním výletem po krásném, rozmanitém, ale zamračeném a deštivém Slovinsku poslední víkend.
Od večerního příjezdu v neděli do úterní deváté hodiny jsem tak byl vzhůru dohromady asi tři hodiny. Mohutná chapadla hlenu ovinula mé vnitřnosti, hrdlo mi roztrhl kašel, svaly se roztekly v řídkou kaši, do hlavy se zakousl ještěr, i vlasy na hlavě úpěly hrůzou a utrpením, proudy potu mě oblily. (Jakože ob-lily, ne o-blily. K tý druhý variantě bych taky měl pár poznatků, ale asi vás jich ušetřím.)
Jinými slovy, je to tak trochu na hovno. Od soboty už můj nos spotřeboval celkem 18 balíčků kapesníků a půlku role toaleťáku, drtič na česnek se stal na plný úvazek drtičem na zázvor, po nocích se spolubydlícím vyjeme v dlouhých chrchlavých duetech. Ale hlavně jsem celé ty dva předchozí týdny uklidňoval svoje svědomí tím, že jakmile ten kolotoč skončí, začnu hezky zostra pilně svědomitě neúnavně zodpovědně…, ale v tomhle stavu je vrcholem mojí produktivity, když si vezmu čistý ponožky.
Ale pokusme se přece jen zachovat alespoň nějakou stopu pozitivity. Všechno zlé je přece pro něco dobré, není-liž? Tak například když si čistíte zuby a zároveň se třesete zimnicí, nemusíte skoro hýbat rukou. Ovšem kromě té části, kdy se otevírá pasta, která zase trvá pětkrát dýl než normálně. Máte-li rádi moderní umění, můžete zase strávit nejednu příjemnou chvilkou zkoumáním posmrkaných kapesníků proti světlu. Člověk taky docela ušetří, protože prakticky nic nejí, čímž se v mém případě aspoň trochu vyváží ty předchozí dva týdny nezřízenýho žraní. A musim říct, že ten sirup proti kašli chutná vážně skvěle.
Ale nejlepší na nemoci, která je vážně ve všech směrech na prd, je asi to, že si člověk může uvědomit, jak krásně mu bylo, než tohle všechno začalo. A jak relativně zřídka takováhle nemoc přichází, zvlášť když si k tomu ještě uvědomí, kolik toho všude možně poletuje, jak laxně dodržuje zásady zdravé životosprávy a jak neskutečně nepochopitelně složitá věc je lidský organismus. Zdá se, že tam je tolik věcí, co se může tak snadno pokazit, že je zkrátka zázrak se dožít požehnaného věku dvaadvaceti let bez vážnějších komplikací. Díky za to.
No a teď už bych si ale zase dal trochu toho zdraví, za které bych mohl být patřičně nevděčný.

Do dna! aneb Par besed o slovenščini

7. března 2018 v 16:16 Erasmus v Mariboru
Zjistil jsem, teda, bylo mi řečeno, že moje zápisky vlastně většinou nevyznívají úplně pozitivně. Na vině je zřejmě moje potřeba být za každou cenu aspoň trochu vtipný. Jo, je mi jasný, že u mých žbleptů není nebezpečí popukání nijak vysoké, ale ta potřeba humoru tu prostě je. A lidská přirozenost už je zkrátka taková, že většinou shledává selhání, pády na naostřené kůly a ztracené klíče vtipnější než dobře strávený čas.
A ten tu mám. Díky lidem (o nich někdy příště), díky městu (o něm někdy příště), díky jídlu (o něm někdy příště), díky slovinštině (o ní teď).
Spolu s arabštinou je to údajně jediná řeč na světě, která má plně rozvinuté dvojné číslo - takže když třeba jdou dva lidi, tak ten tvar podstatného jména i slovesa vypadá jinak, než kdyby šli tři - a i když je Slovinsko prťavoučké, tak z historických, kulturních i zeměpisných důvodů má spousty dost odlišných nářečí.
Slovinština mě prostě ba. A jak už zjistili mnozí z vás, kteří se mnou měli tu smůlu komunikovat v období kolem mé zkoušky z historické mluvnice češtiny, tak mě taky dost ba vývoj jazyka. A slovinština je na tohle skvělá. Je to pochopitelně slovanský jazyk, kdysi dávno se řeč lidí z Mariboru prakticky nelišila od řeči lidí ze Sobotky. (Až na to, že tehdy ještě žádný Maribor nebyl. Možná že dokonce ani Sobotka ještě nebyla. Vím, je to divná představa, ale možné to je.) Pár staletí, Alpy a rakousko-maďarská hráz tak sice samozřejmě vykonaly svoje, ale když se Soboťák opravdu hodně soustředí a Maribořák mluví opravdu hodně pomalu (a obráceně), tak si pořád ještě můžou jakžtakž poslovansku pošprechtit.
Každopádně je konfrontace těchto dvou sestřenic - češtiny a slovinštiny - docela vtipná. Slova mají často stejné kořeny, jenom trochu posunuté významy nebo zprohýbané hláskosloví. Vytváří se poměrně vděčné dvojice. Otrok znamená dítě, foukat znamená píchat (jakože chápete jako jak) a pichat znamená foukat, kaditi je kouřit, stanovati bydlet a tak dále a tak podobně.
A úplně mě rozzářilo, když mi došlo, že když držím v ruce "potrdilo o vpisu", držím vlastně potvrdidlo o zápisu. Skrývá se tam naše přípona idlo (udidlo, lepidlo, čidlo, jídlo, mýdlo), akorát že, jak nás učí úvod do diachronní slavistiky, nezápadoslovanské jazyky se rozhodly, že "dl" se blbě vyslovuje, a tak to "d" zkrátka vypustily. Takže mýdlo je tu milo, cedník cedilo a víc příkladů jsem zatím neobjevil nebo si na ně nemůžu vzpomenout a hledat se mi je teď nechce. Použijte taky trochu svou představivost.
Ze svých oblíbených slov uvádím následující - zmrzlina jako sladoled, slaščičarna jako cukrárna, sladkor jako cukr (so sweet, right?), dále kruh (chleba), plesišče (taneční parket), juha (jakože jícha, jakože jíška, jakože polívka), odprto / zaprto (otevřeno / zavřeno). Mé zcela nejoblíbenější slovo je ovšem hvala, tedy děkuju. "H" se vždycky čte jako "ch", takže chvála. Mám pocit, že tohle slovo svou práci prostě dělá moc dobře. Vyjadřuje pro mě zároveň vděk i ocenění a ukazuje, co se mi vlastně na slovinštině nejvíc líbí. Tím, že trochu rozumím a trochu ne, že matně či jasně tuším významy původní a odhaluju nové, mě totiž nutí více přemýšlet o jazyku. O tom, co slova skutečně vyjadřují, jak fungují a proč.
Ale když sedí u stolu Čech, Slovák, Polák, Polka, Polák, Slovinka a Slovinka, rozprávajú samozrejme po anglicku. Teda - až na jeden okamžik.
Na zdraví!
Na zdravie!
Na zdrowie!
Na zdravje!

Dojmy a postřehy a věci a tak.

1. března 2018 v 15:15 Erasmus v Mariboru
Jestli chcete narativ, tak si to do něj laskavě poskládejte sami, já vám na to kašlu.
Před každou významnou veřejnou budovou tu vlaje vlajka Slovinska a EU.
Dráva je fakt široká řeka.
V centru Mariboru se nachází normální, skutečná a nefalšovaná stodola.
Nedělají tu lungo. Prostě ne.
Takový ty tlačítka na semaforech pro chodce tu vážně fungujou.
Slovinci mají rádi venkovní posezení. Co na tom, že je na židlích třicet čísel sněhu, dokud nezruší zákaz kouření vevnitř, nemá zřejmě smysl zahrádky na zimu uklízet.
Zima jako tahle k sobě automaticky přitahuje přívlastky. Ladovská, pohádková, zkurvená.
Mám dost mizerný foťák a můj foťák má dost mizernýho fotografa.
Party v nočních klubech jsou ve Slovinsku stejně na prd jako v Česku.
Česká republika se řekne Češka, zóna je cona, kolo je koleso.
Sláva představení Poslední večeře podle Daniila Charmse dosáhla až sem.
V Mariboru se nachází nejstarší dosud živá rostlina vinné révy na světě. Roste už 440 let na stěně jednoho domu u řeky a jmenuje se Stara trta. V překladu "Staré víno." Originální.
Chvílemi začínám chytať slovenčinu. Nebude to nejspíš trvat dlouho a budu mluvit jako jistý nejmenovaný ministerský předseda.