Listopad 2017

Překážky ve výhledu

5. listopadu 2017 v 15:15 myšlenky po volbách
Andrej Babiš i Tomio Okamura mi připadají jako naprosto děsivé úkazy. Prvního z nich vnímám jako oligarchu balancujícího na hraně legálnosti, který využívá populismu ke splnění svého snu - řízení státu jako firmy z neotřesitelné pozice generálního manažera, druhého jako demagoga šířícího strach, nenávist a lhostejnost k faktům.
To je můj pohled a je zkreslený. Možná, že jsou to ještě daleko větší nestvůry, možná, že ve skutečnosti chovají v srdci ty nejčistší úmysly, každopádně pravda je příliš složitá na to, aby se dala vtěsnat do několika řádků nebo vůbec do jednoho mozku.
Každý máme jen a jen svůj názor. Nějakým způsobem svět nazíráme, takhle zkrátka věci vypadají z místa, kde stojíme, z našeho úhlu pohledu. Jistěže nám to, co vidíme, připadá jako pravda. Vždyť je to přece jasné, vidíme to na vlastní oči. Jenomže každý, kdo si někdy hrál s optickými klamy, ví, že to není tak úplně jednoduché. Věci vypadají různě podle toho, z jakého úhlu a v jakém světle se na ně díváte a jestli máte otevřené oči.
S naší myslí je to zrovna tak. Můžeme (a měli bychom) se snažit zakládat své názory na faktech. Jenomže stěží dojdeme do bodu, kde budeme mít jistotu, že známe úplně všechna relevantní fakta. A i kdyby ano, tak fakta sama o sobě nestačí, vždycky je musíme nějak interpretovat. A tady přichází na řadu osobní postoje, které už často s fakty nemají moc společného. To už je otázka filozofie, přístupu k životu, osobních zkušeností, žebříčku hodnot, víry a emocí, díky nimž různí lidé budou naprosto totožná fakta vykládat různě nebo jim připisovat různou míru důležitosti.
No a co s tím? Asi nic. Změnit to nelze. Ale je důležité si to uvědomit. Uvědomit si, že vždycky vidíme jen část pravdy a že to, co vidíme, je nějak interpretováno, zkresleno naším mozkem, naší zkušeností a naším světonázorem. Uvědomit si, že když někdo vidí věci jinak, neznamená to automaticky, že je hloupý nebo zlý. Pokusit se takovému názoru naslouchat, protože když pochopíme, jakým úhlem se na svět dívají jiní, značně to rozšíří naše vnímání a může nás to posunout blíž k té často nedosažitelně složité pravdě. Být připraveni korigovat své názory, posunout se o pár kroků, abychom měli lepší výhled. A ukazovat ostatním, jak to vypadá z toho místa, kde stojíme my.
Může se to zdát jako banalita, ale je to strašně těžká věc, která se nám podle mě málokdy daří, a to považuju za jeden z největších problémů lidstva. Vidím to na sobě i na ostatních. Nedokážeme odlišit naše názory od nás samých, a když někdo zpochybňuje náš názor, cítíme, jakoby napadal přímo nás. Neposloucháme, nezkoumáme, jaký je jeho pohled, proč věci vidí tak, jak je vidí, a jestli odtamtud není vidět něco, co nám z naší pozice dosud unikalo. Pouze se ho snažíme přesvědčit, že věci jsou takové, jak je vidíme my, přetáhnout ho na naši pozici. Ale zároveň se nikdy nenecháme přetáhnout na tu jeho.
Svět se potom dělí na ty, kteří stojí s námi a vidí to stejně, a na ty, kteří ne. Na MY a ONI. ONI lžou, MY jsou čestní. ONI to vidí špatně, MY mají pravdu. A naším cílem pochopitelně je, aby MY vyhráli.
(S tímhle umí někteří politici velice dobře pracovat. Podporu od lidí, kteří mají jiný pohled na svět, nezískávají primárně tak, že by je přesvědčovali. To by se rovnou postavili na opačnou stranu a jenom by je v jejich názorech utvrdili. Oni je nejprve ujistí, že jsou na jejich straně a že jejich názory jsou totožné. A potom už pro ně není tak těžké ty názory měnit. Za využití nejrůznějších triků pak svému voliči tvrdí "Ano, vidím to úplně stejně jako ty, správně je A", třebaže on celý život věřil, že správně je B. Ale to už v tuto chvíli není tolik důležité, protože nějací ONI tvrdí, že správně je C a to si MY přece nedají líbit! Bravurní využití téhle techniky považuju za jeden z mnoha důvodů, proč tolik bývalých přesvědčených voličů KSČM najednou volí miliardáře, který chce řídit stát jako firmu, ačkoli to naprosto odporuje komunistické ideologii.)
Tím nechci říct, že každý názor je rovnocenný, že neexistuje objektivní pravda nebo že je zbytečné kohokoli o čemkoli přesvědčovat. Jsou názory, které jsou blíže pravdě a ty, které jsou dál. Ale abychom se vrátili k té prostorové metafoře, čím jasnější představu budeme mít o tom, jak věc vypadá z jiného místa, tím ucelenější budeme mít obraz a tím blíže budeme tomu, jak skutečně vypadá. Z některých pozic ovšem pravda zkrátka není vidět tak dobře, protože ve výhledu něco překáží, do očí svítí slunce, je to odtud příliš daleko nebo má třeba pozorovatel unavené oči a nevidí tak ostře.
A klíčové je věnovat pozornost právě těmto překážkám ve výhledu. Může to být třeba strach nebo naopak nadšení, které nás mohou oslepit, nízká inteligence může rozostřit zrak, nedostatek empatie ořezat periferní vidění, možná stojíme moc blízko a nevidíme širší souvislosti nebo moc daleko a unikají nám klíčové detaily, příkladů je spousta.
A my můžeme ty, kteří se nám zdají blábolit nesmysly, pořád dokola přesvědčovat o tom, že z našeho místa to vypadá úplně jinak. Ale dokud si neuvědomíme, proč oni vidí věci tak, jak je vidí, tak jejich pohled nikdy nezměníme. A zároveň si musíme přiznat, že nám dost možná taky něco svítí do očí a kalí zrak a my si to ani nemusíme uvědomovat.
Příkladem může být třeba úspěch strany Tomia Okamury, která do značné míry stavěla na strachu lidí z migrační krize a islamizace naší kultury. Argumenty o počtu uprchlíků reálně žijících v naší zemi, historii islámu, lidských právech, naší ústavě apod. se naprosto míjí účinkem, protože lidi, kterým se jednou do očí dostal oslňující paprsek strachu, je těžké přesvědčit o tom, že ty mžitky před jejich očima nejsou reálné. Tím netvrdím, že rizika spojená s migrací nejsou reálná, ale že v této debatě o reálná fakta vůbec nejde. Jde o strach. A je potřeba zjistit, odkud se tento strach bere, jinak se ho není možné zbavit a začít ten problém řešit racionálně.
Podobně ovšem může fungovat i třeba strach z ohrožení demokracie, který pozoruju sám na sobě, nenávist k muslimům stejně jako nenávist k voličům Okamury, znechucení z tradiční politiky atd. Tyto pocity jsou někdy více a někdy méně opodstatněné, v jejich jádru se ale vždycky skrývají reálné problémy s reálnými příčinami. Ty je ovšem těžké odhalit, když se nám do toho pletou silné emoce.
Zkusme si tedy nebrat hned všechno osobně, připustit si možnost, že se třeba mýlíme, vážně poslouchat, co ten druhý říká a přemýšlet, proč to říká, a až potom se snažit vysvětlit mu, jaká je naše pozice a proč je podle nás lepší.

já vím proč

4. listopadu 2017 v 14:14
Já volím SPD
Já vím proč SPD
Svobodu a přímou Demokracii
Tomia OkAmury
Já Volím SPD
Já Vím ProČ SPD
SvoBodu A PŘÍmou DeMoKRAciI
ToMIA OKAMURY
JÁ VOLÍM SPD
JÁ VÍM PROČ SPD
SVOBODU A PŘÍMOU DEMOKRACII
TOMIA OKAMURY
JÁ VOLÍM SPD JÁ
VÍM PROČ SPD SVOBODU A PŘÍMOU
DEMOKRACII TOMIA OKAMURY
JÁ VOLÍM SPD JÁ VÍM PROČ
SPD SVOBODU A PŘÍMOU DEMOKRACII TOMIA
OKAMURY JÁ VOLÍM SPD JÁ VÍM PROČ SPD SVOBODU A PŘÍMOU DEMOKRACIITOMIA OKAMURY JÁ VOLÍMSPD JÁVÍMPROČ SPD SVOBODUAPŘÍMOUDEMOKRACIIJÁVOLÍMSPDJÁVÍMPROČSPDSVOBODUAPŘÍMOUDEMOKRA
CIITOMIAOKAMURYJÁVOLÍMSPDJÁVÍMPROČSPDSVOBODUAPŘÍMOUDEMOKRACIIPROČTOMIADEMOKRACIIOKA
MURYJÁTOMIAVOLÍMOKAMURYVÍMPROČPŘÍMOUJÁSPDSPDADEMOKRACIISVOBODUSPDVOLÍMPROČVÍMJÁTOM
IAPŘÍMOUDEMOKRACIISVOBODUOKAMURYTOMIAJÁVÍMVOLÍMTOMIASVOBODUPROČJÁJÁJÁJÁJÁJÁJÁJÁVÍMPROČ