happyendy

28. ledna 2016 v 18:18 |  brepty
I.

Jo, asi se mi fakt líbí. Jo, asi už to tak opravdu bude. Jo, proč ne?

Stojí a povídají. Už se pár neděl znají, ale doteď nebyla dobrá příležitost. Inu proč ne? Popovídají si, zjistí, co všechno mají společného, jiskry přeskočí, nějakou z nich možná i chytí, třeba to ani nezpacká. A pak se uvidí.

Hezké oči, krátké vlasy jsou sexy a trochu velké uši. Mají toho hodně společného a zatím to ani nezpackal. A pak se uvidí.

Nikdy nevim jak to udělat, abych nebyl kamarád, ale potenciální něco víc. Musí na to bejt nějakej zvláštní fígl, většině lidí to jde bez problému.

Sbírá odvahu k manévru, bude to něco velkolepého, ona čeká, kdy konečně něco udělá. Neobratný dotek rukou, zčervenaly mu tváře a další víno, prosím.

Povídají si, mají toho hodně společného a rozhovor se pomalu plní trojtečkami a manévry jsou čím dál snazší a je ráno pro dva a sucho v ústech.

II.

Jsou u ní nebo u něj? Těžko říct, ale spíš u ní, protože u něj už by touhle dobou dovnitř někdo vpadnul. A stěny u něj mají vlastně jinou barvu. A celkově to tam vypadá úplně jinak.

Bolí ho hlava, probudil se nahý a varlata se mu lepí na levé stehno. Sucho v ústech.

Tak tohle je ten slavnej studentskej život.

Má děsnou chuť zjistit, jestli spí taky nahá, ale nechce se mu ji budit, nechce se mu s ní mluvit. Vlastně si pamatuje skoro všechno, ale má prostě chuť přesvědčit se, jestli ona, její nahota a studentskej život existují taky za střízliva. Relativního.

"Dobré ráno."

Spala nahá.

III.

Inu, proč ne? Sedí na posteli, nahrbený nad notebookem, zkouší, jestli Microsoft Word pochopí jeho pocity, když je nechápe on.

Jmenuje se Ivana, studuje dějiny umění, je dobrá v posteli a ty uši zase tak velký nejsou.

Život to vždycky zkazí tim, že ve chvíli, která přímo volá po závěrečných titulcích a odchodu z kina, nasadí další zbytečnou scénu. Happyendy a pointy celkově úplně zahazuje.

Jo, je to tam. A asi se mi fakt líbí.

Pro dnešek vzdává pokusy o poetickou tvorbu, zavírá notebook, upíjí ledovou kávu z krabičky a myslí na svůj druhý sex v životě.

Jak tomu vlastně ale řikat? Vrznul jsem si? Zašukal? Přeříznul jsem ji? Pomilovali jsme se? Ale komu bych to vlastně řikal, sakra.

Jeho první sex se odehrál za daleko romantičtějších okolností, zato s tragickými následky pro jeho duši.

Známá melodie od známé kapely. Volá. Ivana. Sakra.

"Ahoj," lásko? miláčku? kotě? kámo? "Ahoj."

Proč vlastně "sakra"?

Zítra u Bena v osm, to spolu už teda asi chodíme, to bylo vlastně docela snadný ne?


IV.

Sešli se. Chodí spolu. Taky se pomilovali, budou tomu tak říkat.

Její byt, jeho pokoj, oranžové nebo bílé stěny, k snídani kakao a nemá na sobě nic než jeho košili. Někdy i rozepnutou, ale zapnutá je bůhvíproč ještě víc sexy.

Ty vole, to je super.

A bůhvíproč je tam někde v koutku taky jedno malý "asi".

Ví, kam si dává ponožky a náušnice, prkýnko většinou nezapomene dát dolů. Oba dva se neradi hádají.

"Víš, táta mě mlátil."
"Pojď sem, ty moje," lásko? holubičko? květinko? "Ivanko."

Má se kým chlubit, chlubí se, ale nemá komu. Sám sobě.

Párkrát už si i zašukali, je to rajcovnější. Ale jenom, když je ta správná nálada.

Jak vlastně žil bez ní?

"Víš, jednou jsem chtěla skočit."
"Pojď sem, Ivanko."

Ne, ty uši nejsou až tak velký.

"Miluju tě."
"Taky tě miluju."
Proč vlastně "sakra"?

V.

8 měsíců.

Ty vole to je super. Možná. Nebo taky ne. Jo, je.
Její byt, jeho pokoj, brzo už možná jejich byt.

"Miluju tě."
"Já tebe taky."
Asi.

"Miluju tě."
"Já tebe taky."
Asi.

Repetice.

"Víš, jednou jsem chtěla skočit."

Pár západů slunce, pár okamžiků, pár navždy, výlet do Paříže a polibek na tý věži. A pod ní a všude možně okolo.

"Víš, můj bejvalej byl hajzl."
Ty vole.

Ví, kam dává posmrkaný kapesníky, má zvláštní smích, jak můžu milovat někoho, jehož smích se mi nelíbí, jako kachna s něčim zaraženým v krku.

"Miluju tě."
"Já tebe taky."
Sakra.

Strach je hrozně účinná věc. Lidi nedělají, to co chtějí, to co mají, to co vědí, že musí.

"Víš, jednou jsem chtěla skočit."
Pročs to sakra neudělala?
Do prdele proč to řikám?
Sakra. Sakra sakra sakra.

VI.

Sedí, jeho ruce se bojí klidu a neumí činnost, sedí, stojí, chodí a myslí si, že trpí a trpí.
A chodí a chodí a nechává ulice chodit za něj, protože on má moc práce s netrpělivostí a počítáním dlažebních kostek a třesou se mu myšlenky.
Tak.
Je to naprosto normální věc. Lidi se rozcházej každou chvilku.
Kaštany padají kolem a mají krásná bříška, barvu, do které se člověk chce stulit, sníst ji, pomilovat se s ní, odnést ji domů a zničit párátkem a vysušit a rozškrábat. Třesou se mu myšlenky a slova a kaštany se třesou a ulice jdou a jdou.
Ne, není to peklo, jenom to prostě není ono, to je přece naprosto normální věc.
A to, že se jednou chtěla zabít, přece ještě neznamená,
A třesou a jdou.

VII.

Už týden hraje. GTA, Fallout, Battlefield, čistí to hlavu. Na chvíli. Než oči zrudnou a všude je zase pláč a praskot kostí.
Ona tuší, že něco je špatně, a tak se snaží. A čím víc se snaží, tím větší má uši, čím víc se snaží, tím divnější má smích, čím víc se snaží, tím je všude pláč.
V noci je tma a na stole bordel, v očích střepy a mise splněna a ani neztratil moc životů a tak hrozně hrozně špatně, když to konečně vypne.
Jde spát.
SMS na dobrou noc.
Poslední, vážně poslední lež.

VIII.

Kolem padá sníh. Letos brzo, ostatně moc dlouho nevydrží, jenom trochu smáčí kalhoty.
Všude pláč, ne, neslyší, ne, neslyší. Není.
Přes osm měsíců ochozené domy, a prasklé dlaždice. Sněží.
Bože.
To že se chtěla,
Ne, není, neslyší, nevidí.
Sedá si na posněženou lavičku, ještě si to promyslí, ne nemá smysl to promejšlet, tak to prostě je, má mokrý kalhoty. A má pocuchaný žebra a škrábe ho to na srdci, ale nebrečí. Ne, není, nevidí praskot, což je blbost samozřejmě, samozřejmě to je blbost blbost blbost, přece.
O to tady nejde ani, jde jenom o to, o to se nadechnout a držet zuby a pustit, opustit, odejít, vzít si teda ještě kartáček na zuby a to prádlo nebo to tam klidně nechat, ať si to spálí, ať se vybije, ať je to pryč, ať je pryč.
Osmiměsíční klíč, schody a otlučené schránky.
A ať je šťastná.

IX.

Bude prosit? Bude plakat? Má ji obejmout? Má hned vypadnout?
Strach je hloupá věc. Cuchá žebra, plete jazyk, do krku sype sníh, v očích krev, v žilách slzy. To zní dost dobře, to si musí zapamatovat a někde to potom použít.
Ach jo. To zvládne.

"Ahoj." "Ahoj."

X.

Tak.
A je ráno a peklo pro dva.

"Miluju tě."
"Já tebe taky."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Nadan Nadan | 29. ledna 2016 v 4:15 | Reagovat

Dneska jsem se sem konečně po půlroce zastavil a musím přiznat, že tvoje tvorba mě neustále ohromuje. dobrá práce :) Nadan ze Šrámkovky

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama