Leden 2016

happyendy

28. ledna 2016 v 18:18 brepty
I.

Jo, asi se mi fakt líbí. Jo, asi už to tak opravdu bude. Jo, proč ne?

Stojí a povídají. Už se pár neděl znají, ale doteď nebyla dobrá příležitost. Inu proč ne? Popovídají si, zjistí, co všechno mají společného, jiskry přeskočí, nějakou z nich možná i chytí, třeba to ani nezpacká. A pak se uvidí.

Hezké oči, krátké vlasy jsou sexy a trochu velké uši. Mají toho hodně společného a zatím to ani nezpackal. A pak se uvidí.

Nikdy nevim jak to udělat, abych nebyl kamarád, ale potenciální něco víc. Musí na to bejt nějakej zvláštní fígl, většině lidí to jde bez problému.

Sbírá odvahu k manévru, bude to něco velkolepého, ona čeká, kdy konečně něco udělá. Neobratný dotek rukou, zčervenaly mu tváře a další víno, prosím.

Povídají si, mají toho hodně společného a rozhovor se pomalu plní trojtečkami a manévry jsou čím dál snazší a je ráno pro dva a sucho v ústech.

II.

Jsou u ní nebo u něj? Těžko říct, ale spíš u ní, protože u něj už by touhle dobou dovnitř někdo vpadnul. A stěny u něj mají vlastně jinou barvu. A celkově to tam vypadá úplně jinak.

Bolí ho hlava, probudil se nahý a varlata se mu lepí na levé stehno. Sucho v ústech.

Tak tohle je ten slavnej studentskej život.

Má děsnou chuť zjistit, jestli spí taky nahá, ale nechce se mu ji budit, nechce se mu s ní mluvit. Vlastně si pamatuje skoro všechno, ale má prostě chuť přesvědčit se, jestli ona, její nahota a studentskej život existují taky za střízliva. Relativního.

"Dobré ráno."

Spala nahá.

III.

Inu, proč ne? Sedí na posteli, nahrbený nad notebookem, zkouší, jestli Microsoft Word pochopí jeho pocity, když je nechápe on.

Jmenuje se Ivana, studuje dějiny umění, je dobrá v posteli a ty uši zase tak velký nejsou.

Život to vždycky zkazí tim, že ve chvíli, která přímo volá po závěrečných titulcích a odchodu z kina, nasadí další zbytečnou scénu. Happyendy a pointy celkově úplně zahazuje.

Jo, je to tam. A asi se mi fakt líbí.

Pro dnešek vzdává pokusy o poetickou tvorbu, zavírá notebook, upíjí ledovou kávu z krabičky a myslí na svůj druhý sex v životě.

Jak tomu vlastně ale řikat? Vrznul jsem si? Zašukal? Přeříznul jsem ji? Pomilovali jsme se? Ale komu bych to vlastně řikal, sakra.

Jeho první sex se odehrál za daleko romantičtějších okolností, zato s tragickými následky pro jeho duši.

Známá melodie od známé kapely. Volá. Ivana. Sakra.

"Ahoj," lásko? miláčku? kotě? kámo? "Ahoj."

Proč vlastně "sakra"?

Zítra u Bena v osm, to spolu už teda asi chodíme, to bylo vlastně docela snadný ne?


IV.

Sešli se. Chodí spolu. Taky se pomilovali, budou tomu tak říkat.

Její byt, jeho pokoj, oranžové nebo bílé stěny, k snídani kakao a nemá na sobě nic než jeho košili. Někdy i rozepnutou, ale zapnutá je bůhvíproč ještě víc sexy.

Ty vole, to je super.

A bůhvíproč je tam někde v koutku taky jedno malý "asi".

Ví, kam si dává ponožky a náušnice, prkýnko většinou nezapomene dát dolů. Oba dva se neradi hádají.

"Víš, táta mě mlátil."
"Pojď sem, ty moje," lásko? holubičko? květinko? "Ivanko."

Má se kým chlubit, chlubí se, ale nemá komu. Sám sobě.

Párkrát už si i zašukali, je to rajcovnější. Ale jenom, když je ta správná nálada.

Jak vlastně žil bez ní?

"Víš, jednou jsem chtěla skočit."
"Pojď sem, Ivanko."

Ne, ty uši nejsou až tak velký.

"Miluju tě."
"Taky tě miluju."
Proč vlastně "sakra"?

V.

8 měsíců.

Ty vole to je super. Možná. Nebo taky ne. Jo, je.
Její byt, jeho pokoj, brzo už možná jejich byt.

"Miluju tě."
"Já tebe taky."
Asi.

"Miluju tě."
"Já tebe taky."
Asi.

Repetice.

"Víš, jednou jsem chtěla skočit."

Pár západů slunce, pár okamžiků, pár navždy, výlet do Paříže a polibek na tý věži. A pod ní a všude možně okolo.

"Víš, můj bejvalej byl hajzl."
Ty vole.

Ví, kam dává posmrkaný kapesníky, má zvláštní smích, jak můžu milovat někoho, jehož smích se mi nelíbí, jako kachna s něčim zaraženým v krku.

"Miluju tě."
"Já tebe taky."
Sakra.

Strach je hrozně účinná věc. Lidi nedělají, to co chtějí, to co mají, to co vědí, že musí.

"Víš, jednou jsem chtěla skočit."
Pročs to sakra neudělala?
Do prdele proč to řikám?
Sakra. Sakra sakra sakra.

VI.

Sedí, jeho ruce se bojí klidu a neumí činnost, sedí, stojí, chodí a myslí si, že trpí a trpí.
A chodí a chodí a nechává ulice chodit za něj, protože on má moc práce s netrpělivostí a počítáním dlažebních kostek a třesou se mu myšlenky.
Tak.
Je to naprosto normální věc. Lidi se rozcházej každou chvilku.
Kaštany padají kolem a mají krásná bříška, barvu, do které se člověk chce stulit, sníst ji, pomilovat se s ní, odnést ji domů a zničit párátkem a vysušit a rozškrábat. Třesou se mu myšlenky a slova a kaštany se třesou a ulice jdou a jdou.
Ne, není to peklo, jenom to prostě není ono, to je přece naprosto normální věc.
A to, že se jednou chtěla zabít, přece ještě neznamená,
A třesou a jdou.

VII.

Už týden hraje. GTA, Fallout, Battlefield, čistí to hlavu. Na chvíli. Než oči zrudnou a všude je zase pláč a praskot kostí.
Ona tuší, že něco je špatně, a tak se snaží. A čím víc se snaží, tím větší má uši, čím víc se snaží, tím divnější má smích, čím víc se snaží, tím je všude pláč.
V noci je tma a na stole bordel, v očích střepy a mise splněna a ani neztratil moc životů a tak hrozně hrozně špatně, když to konečně vypne.
Jde spát.
SMS na dobrou noc.
Poslední, vážně poslední lež.

VIII.

Kolem padá sníh. Letos brzo, ostatně moc dlouho nevydrží, jenom trochu smáčí kalhoty.
Všude pláč, ne, neslyší, ne, neslyší. Není.
Přes osm měsíců ochozené domy, a prasklé dlaždice. Sněží.
Bože.
To že se chtěla,
Ne, není, neslyší, nevidí.
Sedá si na posněženou lavičku, ještě si to promyslí, ne nemá smysl to promejšlet, tak to prostě je, má mokrý kalhoty. A má pocuchaný žebra a škrábe ho to na srdci, ale nebrečí. Ne, není, nevidí praskot, což je blbost samozřejmě, samozřejmě to je blbost blbost blbost, přece.
O to tady nejde ani, jde jenom o to, o to se nadechnout a držet zuby a pustit, opustit, odejít, vzít si teda ještě kartáček na zuby a to prádlo nebo to tam klidně nechat, ať si to spálí, ať se vybije, ať je to pryč, ať je pryč.
Osmiměsíční klíč, schody a otlučené schránky.
A ať je šťastná.

IX.

Bude prosit? Bude plakat? Má ji obejmout? Má hned vypadnout?
Strach je hloupá věc. Cuchá žebra, plete jazyk, do krku sype sníh, v očích krev, v žilách slzy. To zní dost dobře, to si musí zapamatovat a někde to potom použít.
Ach jo. To zvládne.

"Ahoj." "Ahoj."

X.

Tak.
A je ráno a peklo pro dva.

"Miluju tě."
"Já tebe taky."

Uprchlíci, sluníčkáři, mráčkaři

20. ledna 2016 v 15:15 žblebty
Na uprchlickou krizi nemám žádný názor. A jak bych ho taky mohl mít? Neznám všechny příčiny a souvislosti, nikdy jsem nepotkal uprchlíka, nikdy jsem nemluvil s nikým, kdo by s uprchlíky měl osobní zkušenost, dokonce jsem ani nikdy nemluvil s nikým, o kom bych věděl, že se hlásí k islámu. Jediným zdrojem informací jsou tak média, která ovšem mají nepříjemný sklon si buď protiřečit, nebo jednoznačně propagovat jeden určitý názor.
Na co ovšem názor mám, je právě ta diskuze, která se kolem celé záležitosti vytvořila a která je vlastně jediným pro mě hmatatelným důsledkem krize.
Jak ví asi každý, kdo posledních několik měsíců netrávil v noře, vytvořily se tu dvě nesmiřitelné sekce. Sekce sluníčkářů - vegetariáni, hipsteři, vítači uprchlíků, pravdoláskaři, pomatenci, pseudointelektuálové - a sekce, která zatím hledá nějakou trefnou přezdívku (osobně se kvůli přehlednosti přimlouvám ze mráčkaře) - rasisti, bůčkožrouti, čecháčci, maniaci, xenofobové, konformisti, burani.
Co se mě týče, tak opakuji, nepatřím ani tam, ani tam, nedisponuji žádným pevným názorem. Je mi jasné, že ta veliká masa lidí je potenciální problém a možná i reálná hrozba, že drtivá většina migrantů je ovšem pravděpodobně normální a mírumilvná a že v každém případě jde především o Lidi, kteří potřebují pomoc. To je tak vše, co jsem si o tom schopen myslet.
Což ovšem stačí, abych byl svým okolím do jedné z těch dvou výše zmíněných skupin zařazen pokaždé, když se o tom bavím s nějakým názorářem. Zajímavé přitom je, že jsem vždy zařazen do opačné skupiny, než do které patří můj spoludiskutér.
A to je podle mě hlavní problém té diskuze. Vytváření frakcí, přiřazování k prefabrikovaným názorům, uvelebování se ve standardizovaných šuplících. Navíc důmyslné spojení těchto šuplíků s těmi už známými. Tak se k lidem, co si myslí, že uprchlík je taky člověk, automaticky přiřadí řada předsudků o nošení sandálů, popíjení nápojů z tofu a objímání stromů, zatímco osoba poukazující na problémy s migrační vlnou spojené okamžitě dostává jasné rysy hospodského nadávače poslouchajícího Orlík, v lepším případě Kabáty.
Velké úskalí předpřipravených názorů tkví v tom, že jsou velice pohodlné. Jeden získá snadno a ryche jasnou představu o tom, co je pravda, co je lež, co je dobro a co je zlo a nemusí už nic vymýšlet. Je velice těžké zpochybnit to, co už člověk jednou přijal za svůj pohled na svět. Naštěstí to ten člověk nemusí dělat. Všechny zprávy, které se k němu dostanou, jsou totiž buď v souladu s jeho názorem, a tudíž pravdivé, nebo jeho představě odporují, a pak se jedná logicky o pomluvy, špinavý kalkul a prohnilou propagandu druhé strany, pravděpodobně spojenou s rozsáhlým mezinárodním spiknutím.
Další problém je v tom, že lidé s takto neprostupnými názorovými stěnami, skrz které nepronikne ani smítko argumentu, tvoří velikou část celé komunikace o uprchlické krizi, takže prostá informativnost bez názorového zabarvení už téměř není k dostání a názory se dále unifikují a vyhrocují a celé se to hezky zacykluje.
Na začátku jsem se špatně vyjádřil. Tady totiž nejde o žádnou skutečnou diskuzi. Ta totiž (alespoň v mém chápání toho slova) předpokládá výměnu názorů, vlastní argumentaci a otevřenost té cizí. To, co se děje, je absurdní drama, kdy každý má na hlavě kbelík, takže mu není rozumět a ani on nikomu nerozumí, a přesto všichni pořád křičí první verše nějaké přitroublé rýmovánky. Což není zrovna způsob, jakým se má řešit takovýhle problém.
To ale není nic nového pod sluncem. Tohle divadlo se děje pořád dokola už od chvíle, kdy nějaký velký anonymní vynálezce vymyslel tu skvělou věc - názor. Ještěže já ho nemám.

takový podvečer

12. ledna 2016 v 10:10 výšplechty
za oknem se nic zvláštního neděje
v pokoji tma a samotno
ležím na zádech
myslím na to co všechno musím zítra stihnout
poslouchám vlastu rédla
škrábu se no řekněme na koleně
a miluji tě

šedý hrabě

7. ledna 2016 v 21:21 jiskry
Šedý hrabě
nemusí chodit do školy

v kapse starou mušličku
noviny pod hlavou

a moře času.