Skácení

7. února 2015 v 21:21 |  knihomolovo krmivo
Už dlouho tu nebylo nějaké pořádné vyznání lásky. Tedy samozřejmě, že tu prakticky neustále nesouvisle plkám o svých láskách a pseudoláskách, trápeních a pseudotrápeních, ženách a pseudoženách. To ale nejde tak docela dobře počítat. Ženy jsou totiž bytosti nestálé, nejdřív je celé týdny a měsíce baví sedět mi na aortě a otravovat mi mysl svýma očima a kdovíčím, a pak se najednou zvednou, nechají krev zase volně proudit a mou mysl se trápit bez inspirace.
Ne. Já se teď obracím k hodnotám trvalejším, jistějším a přece o nic méně vášně probouzejícím. K literatuře. Na časové ose se nacházím těsně před bodem, kdy bude nutné veškerý volný čas trávit čtením odborných knih k přijímačkám a zkouškám, a tak se snažím si užít krásnou literaturu, dokud to jde. A v tomto hltavém literárním spěchu jsem narazil na útlou černou knížečku s názvem Smuténka.
Přichází slibované vyznání. Pane Skácele, já Vás miluji. Určitě mě slyšíte, rozptýlen kdesi v prostoru, schován v tichu, vrostlý do stromů, inu, jaká už by asi tak mohla být Vaše představa nebe.
S poezií Jana Skácela jsem se nesetkal poprvé. Asi před třemi lety mi moje učitelka, zhrozená, stejně jako dnes já, pohledem na moje první ukecané básnické pokusy, vnutila dvě nebo tři jeho sbírky. Vůbec se mi to nelíbilo.
Po asi pátém přečtení Smuténky jsem začal přemýšlet jak to, že mám k té samé sbírce tak odlišné pocity, než jsem měl tehdy. Myslím, že jsem na to přišel.
Slova vytištěná na jednotlivých stránkách jsou totiž jenom jednou částí básně. To není žádný velký objev a platí to u poezie obecně, ale u Skácela snad ještě dvojnásobně. Používá málo slov, jsou to slova většinou obyčejná, i když obohacená o lehkou hravost, ale když je člověk čte, má pocit, že se smysl těch několika písmen vznáší někde mezi jeho očima a knížkou. Čtenář formuje poezii stejným dílem jako její autor. Zdaleka ne vždy se dá říct, že přesně chápu, co kterým slovem pan Skácel myslel, ale je mi to skoro jedno.
Hledám malá tajemství jeho slov, nechávám se strhnout tichem, které čiší z každé mezery mezi dvěma slovy, hraju si spolu s ním s krásnou jednoduchou češtinou a prostě a jednoduše se nechávám Skácet.
Všechno nejlepší k nedožitým 93 narozeninám.

Chvíle
Za žádnou pravdu na světě.
Ale jestli chceš,
za malý pětník ticha.

Je chvíle, která půlí krajinu.

Pokorný okamžik,
kdy někdo za nás dýchá.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama