Únor 2015

složení vzduchu

22. února 2015 v 19:19 výšplechty
ve vzduchu je noc
na jazyku celýho
Salvátora Dalího
ale z pusy vyjde tak maximálně
mýdlová bublina
ve vzduchu je noc
v prstech máš jaro
ale já se dostanu tak maximálně
do půlky března.
je pozdě
sedíme na podlaze
je nám krásně
a já vůbec nevím
jestli mi je krásně
ve vzduchu je 78 % dusíku, 21 % kyslíku, oxid uhličitý, vzácné plyny
a otázka.
ale víc než ticho
s otazníkem
ode mě nečekej.

námět na černobílou fotografii

19. února 2015 v 16:16 výšplechty
shrnutý ubrus
KOUŘENÍ MŮŽE ZABÍJET
zbytky šansonu v popelníku
tři nakousnuté pullitry
a dušeplná konverzace.
mít zrcadlovku, tak jste, lidi, slavný

slova s osobností

14. února 2015 v 21:21 jiskry
Čeština je krásná řeč. Myslím, že můj život by byl výrazně ochuzen, kdybych se býval narodil někde v džungli, v Londýně nebo Japonsku a byl by mi odepřen přístup k české morfologii. Jednou z mých největších životních radostí je totiž v poslední době náhlé přerušení jakéhokoli hovoru a nadšené rozjímání nad krásou a zvláštností slova, které jsem já nebo můj nebohý konverzační partner právě vyslovil.
Ohromně mě baví vzít zdánlivě obyčejné slovo, vzít ho pod drobnohled a rozebrat ze všech stran, hledat jeho původní významy, hrát si s předponami, příponami, souslovími, vymýšlet nové významy a novotvary a tak. No a protože nemám co dělat, tak se tady s vámi teď podělím o některá ze svých oblíbených slov a sousloví.

živočich
oblíbený
nebezpečí
složit
nástěnka
oduševnělý
opakovat
čas vypršel
rozumbrada
chodidlo
starost
drobnohled
bublifuk
divadlo
potřeba
kadidlo
schod
vesmír
dospělí
jemně
tajemno
podpaží
paralen
paraplíčko
odcizit
zcizit
vzdát se
paprsek
sloužit
sloučit
příběh
zjistit
rozpoutat
pustit se do něčeho
držet se s pátky
budík
roztržitý
vložit
kostrč
kmínek
prosinec
listopad
září
srpen
červen
květen
duben
březen
leden
předsevzetí
tužka
karimatka
zároveň
zveřejnit
zejména
strašidlo
broukat si
obohatit
podstata
dostatek
rozebrat

forma a obsah

9. února 2015 v 15:15 výšplechty
na ulici jsem
sebral skutečnost
nahou
jako první sníh
jako oko po ránu
jako slovo v čekárně
třásla se
doma jsem ji učesal, umyl a nastrojil
do košilky s labutími pery
nebo kovovými cvočky
/podle nálady/
ale pod tím vším
se stejně pořád třese
choulí
horká kůže strach a láska
kterou nemůžeš
a musíš.
která je.

Skácení

7. února 2015 v 21:21 knihomolovo krmivo
Už dlouho tu nebylo nějaké pořádné vyznání lásky. Tedy samozřejmě, že tu prakticky neustále nesouvisle plkám o svých láskách a pseudoláskách, trápeních a pseudotrápeních, ženách a pseudoženách. To ale nejde tak docela dobře počítat. Ženy jsou totiž bytosti nestálé, nejdřív je celé týdny a měsíce baví sedět mi na aortě a otravovat mi mysl svýma očima a kdovíčím, a pak se najednou zvednou, nechají krev zase volně proudit a mou mysl se trápit bez inspirace.
Ne. Já se teď obracím k hodnotám trvalejším, jistějším a přece o nic méně vášně probouzejícím. K literatuře. Na časové ose se nacházím těsně před bodem, kdy bude nutné veškerý volný čas trávit čtením odborných knih k přijímačkám a zkouškám, a tak se snažím si užít krásnou literaturu, dokud to jde. A v tomto hltavém literárním spěchu jsem narazil na útlou černou knížečku s názvem Smuténka.
Přichází slibované vyznání. Pane Skácele, já Vás miluji. Určitě mě slyšíte, rozptýlen kdesi v prostoru, schován v tichu, vrostlý do stromů, inu, jaká už by asi tak mohla být Vaše představa nebe.
S poezií Jana Skácela jsem se nesetkal poprvé. Asi před třemi lety mi moje učitelka, zhrozená, stejně jako dnes já, pohledem na moje první ukecané básnické pokusy, vnutila dvě nebo tři jeho sbírky. Vůbec se mi to nelíbilo.
Po asi pátém přečtení Smuténky jsem začal přemýšlet jak to, že mám k té samé sbírce tak odlišné pocity, než jsem měl tehdy. Myslím, že jsem na to přišel.
Slova vytištěná na jednotlivých stránkách jsou totiž jenom jednou částí básně. To není žádný velký objev a platí to u poezie obecně, ale u Skácela snad ještě dvojnásobně. Používá málo slov, jsou to slova většinou obyčejná, i když obohacená o lehkou hravost, ale když je člověk čte, má pocit, že se smysl těch několika písmen vznáší někde mezi jeho očima a knížkou. Čtenář formuje poezii stejným dílem jako její autor. Zdaleka ne vždy se dá říct, že přesně chápu, co kterým slovem pan Skácel myslel, ale je mi to skoro jedno.
Hledám malá tajemství jeho slov, nechávám se strhnout tichem, které čiší z každé mezery mezi dvěma slovy, hraju si spolu s ním s krásnou jednoduchou češtinou a prostě a jednoduše se nechávám Skácet.
Všechno nejlepší k nedožitým 93 narozeninám.

Chvíle
Za žádnou pravdu na světě.
Ale jestli chceš,
za malý pětník ticha.

Je chvíle, která půlí krajinu.

Pokorný okamžik,
kdy někdo za nás dýchá.

o talentu

4. února 2015 v 18:18 výšplechty
stál na nábřeží a usmíval se
a já si říkal
tenhle člověk by byl schopný napsat báseň
byla zima bylo holo byla Praha
a on by psal
pohybem prstů a nonšalantním mrknutím ucha
slova
která by i toho nejoranžovějšího sběratele turistických vajglů
chytila za srdce
stál tam jako smějící se strom
a já si říkal
mám
stydlivě rád
malé ruce a prsa a tajné pihy a spoustu těch Ona
ale tenhle člověk...
by byl schopný napsat báseň.
třeba i o mně.
vykřikla labuť a já šel pryč

krutost hodiny šesté

1. února 2015 v 6:06 jiskry
světlo je lesk je blesk je hned
a do - ještě chvilku -
střílí ostrými