Jsem ticho

2. prosince 2014 v 21:21 |  brepty
Sedl si ke mně na lavičku. Dřevěnou. Oparčenou. K+M a M+Z a Z+A a další algebra. Ne, že bychom se znali, ale cizí nebyl.
"Nechtěla mě."
Byl smutný. Bundu měl smutnou, schoulenou a děravou. Studil ho zadek a oči. Byl smutný.
"Já si to tak nějak myslel, ale doufal jsem… prostě jsem moc chtěl."
Oparčení lavičky přispívalo k ponurosti. Holo, studeno. Na větvích jen vítr, v trávě plechovka.
"Já, já… vždyť ona… já tentokrát, TENTOKRÁT…"
Rád že jsem s ním, rád, že je u mě, věty se mu rozsypaly do písku, ale holubi už spali, nikdo je nesezobal.
Seděl a mluvil a mlčel. Oko co chvíli uronilo slanou myšlenku a pustilo ji dolů k větám.
Ona. Nejdříve Ona mu visela na řasách a ležela v zákrutách vnitřního ucha. Její chlad ho studil na zadku a v očích. Za nehet se vešla.
A pak on. Sám si na řasách visel a za klouby se tahal a sám si do vrásek zalézal a na zadku se studil a tulil se do vlastní jamky podkolení.
Den večeřel. Nahořklou krupičku se špetkou skořice. A na větvích vítr, algebra ve dřevě ho svěděla. V zemi se pářily žížaly. Nahoře letělo čtyři sta lidí za sluncem a časovým posunkem.
A pak
já.
Ticho, klid, on. Já.
Na větvích tma, v trávě plechovka, dřevěná lavička.
Pomalu Ji pustil na zem.
Pomalu mě pustil. Pomalu pustil koutky vzhůru. Vstal.
A odešel.
Jenže na podrážku se mu přilepila Ona. A stoupala vzhůru. Pomalu.
Však on si zase jednou
přisedne.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama