Prosinec 2014

Do půl páté

29. prosince 2014 v 16:16 brepty
Vstoupil do kavárny, pozdravil tak potichu, aby ho nikdo nemusel slyšet, posadil se k nejbližšímu stolku, postavil se, sundal si klobouk a kabát a pověsil je na věšák, posadil se a seděl.
"Dobrý den."
"Dobrý den."
"Co si u nás dáte?"
"Ehm, no tak čaj si dám, asi, prosím."
"Zelený, ovocný, černý nebo mátový?"
"Ehm, tak, tak si dám třeba ten zelenej, děkuju."
"Hned to bude."
Seděl a přemýšlel, proč si neobjednal ovocný, když na něj má takovou chuť, jestli by nebylo hloupé, kdyby vstal a řekl jí, ať mu udělá ovocný, stejně ještě ani nemohla stihnout dát vařit vodu, vstal, zastavil se, sáhnul do kapsy kabátu, vyndal mobil a zase si sednul, zase až takovou chuť na ovocný čaj nemá a zelený je přece zdravý, podíval se, kolik je hodin, dal si mobil do kapsy, zase ho vytáhnul, protože zapomněl, kolik bylo hodin, 15:56, zase ho vrátil do kapsy a seděl a čekal.
Kavárna byla příjemná, zastrčená, měl do půl páté čas, hezky se tu sedělo a servírka byla hezká. Teď už by skutečně bylo hloupé požádat o ovocný čaj místo zeleného, byl by to ale určitě zajímavý kontakt se servírkou, servírka byla hezká, ale zelený čaj je zdravý, seděl dál. Na stole ležely nabídky zákusků, horkých čokolád, džusů a právě obsluhovala pána u stolku naproti, měla tři pihy na levé tváři a malý nos a neměl by se na ní asi tolik koukat, působí to určitě divně, co by ale měl místo toho dělat, proč vlastně šel do kavárny, když tady nemá co dělat, co ale taky jiného, když měl do půl páté čas, venku byla zima, tady bylo teplo a ta servírka byla hezká, otevřel nabídku dezertů, aby měl co dělat s očima.
Vytáhnul mobil, 16:01. Za půl hodiny bude muset vyrazit, aby to stihnul, proč tam ale vlastně jel? Bude tam Honza a Bára a budou si vzájemně ochutnávat hlavy a házet po sobě cukrem, a jestli by si předtím neměl dát rum. Nalévají tady vůbec rum? Určitě by to ale nepůsobilo moc dobře na tu servírku, kdyby si dal panáka, i když možná že právě ano, muž s tajemstvím a tak dále, rozhodl se, že si dá rum, přišla servírka, byla hezká a měla tři pihy na levé tváři a malý nos a "Tady to máte."
Usmála se na něj, ale on to sotva postřehnul, protože měl moc práce s tím, vypadat jako nervózní blbec a zapomenout na ten rum.
Na talířku zelený hrnek, dva cukry, lžička a sáček zeleného čaje, byla by to ta nejjednodušší věc vůbec, říct si o ovocný, hodil sáček do horké vody a vzpomněl si na ten rum a rozhodl se, že na něj radši zase zapomene.
V následujících minutách srkal čaj, kontroloval mobil, pozoroval hezkou servírku a nenápadně si upravoval trenýrky, které měly nepohodlnou gumu. Bude tam Bára, bude tam Honza a budou se ocicmávat, a co on tam bude dělat, Lukáš tam nebude a Anička ho nechce a on nechce Aničku, 16:15, a proč se mu ty tři pihy vlastně tolik líbí? Bára pihy nemá, ale to mu vlastně může být úplně jedno, protože Honza je kamarád, a tak dobře, ale proč má proboha ještě jet k nim na oslavu a koukat se na ně, rozhodl se. Bylo 16:16, něco si přej, přál si nebýt srab, a rozhodl se. Zůstane ještě čtvrt hodiny, dopije pomalu čaj, nepůjde na autobus, nepojede tam, nebude se na ně koukat, tady bude, přijde k servírce, osloví ji, udělá skvělý první dojem, i když ten vlastně už udělal, když ho obsluhovala, no tak to je jedno, udělá skvělý druhý dojem, dají si schůzku a budou se mít rádi. Nebo taky ne, ale rozhodně to zkusí.
Dopil čaj. Už byl studený. Dal si nepoužité cukry do kapsy. Čtvrt hodiny je dlouhá doba, vstane a osloví ji teď, žádné čekání, co bude potom, se uvidí. Tak. Povytáhnul si trenýrky. 16:19. Ještě jednou se napil z hrnku, i když už nebylo čeho. Prohlédl si místnost. Rekognoskoval terén. Stála u baru. Sama. Nic nedělala. Vstal. Šel k ní, cestou se neotočil, ani nezastavil, došel až k ní, usmála se na něj, měla tři pihy na levé tváři, usmál se a řekl "Tak já zaplatím."
Autobus stihnul.

bonsuár

25. prosince 2014 v 1:01 výšplechty
v tom oka mžiku
kdy oko
nemžiká
kdy se víčka přitulí
a provozují nemravnosti
kdy se cukrovkářští básníci
odvracejí
pro nedostatek pravdivého hnusu
a cucají dál své blitky
ze skleničky s růžovým deštníčkem
v té chvíli
kdy se prsty zapletou
se zády
v dračí uzel
kdy mám husí kůži
na zubech
kdy se po schodech
sypají korálky
půlové noty
a dorty z polárky
v té chvíli
kdy je hezky
v té chvíli
vím.
zhasni.

bývá

20. prosince 2014 v 16:16 výšplechty
Bývá nám ticho jako dětem zima...
Jan Skácel

bývá nám ticho jako dětem zima
jako v sedmileté horečce
je nám tma
propocená horká tma

našlapujeme tiše
s přimhouřenou duší
když přijde čas
na placení úroků
dnešního dne

je nám ticho

tak jak?

14. prosince 2014 v 10:10 výšplechty
ano!
ano.
ano.
ano.
ano.
ano.
nebo...
ano.

řekla ne.

víš?

10. prosince 2014 v 17:17 brepty
víš Jančo život je ohromně jednoduchej. ta nejjednodušší věc vůbec je to tak jednoduchý že vlastně neni divu že ho už skoro nikdo nepraktikuje. nádech výdech sem tam jídlo sem tam sex občas si skočit na velkou to nikoho nebere. nuda. skrz ouško jehly neuvidíš východ slunce a neuslyšíš vůbec nic. pravidla a návody a co by tomu řekli lidi a hambáče co sou in a grilovaný tofu co je ještě inější a cti otce svého a image svou a prorostlo to všim a život si tak jako občas odskočil na záchod ale nejbližší hajzly byly v nákupáku a když vylez ven obtěžkanej taškama s leskem na rtech od gučiho a armániho řasenkou nevěděl už co to vlastně původně chtěl a ani se vysrat si nedošel. a život kráčí dál a pořád neví co to vlastně chtěl a začíná mít zácpu a ztrácí se v neonech a dopravním značení jako já ve svejch metaforách. tehdá možná bejvávalo a za našich mladejch let našich pradědečků a nejspíš ani to ne a asi ani za sedmerým pra bys nenašla místo kde bych prostě přišel a Mám tě rád Aneto. od člověka k člověku je bludiště bez vchodu a bez východu a bez zatáček a slepejch uliček a mlátíme sebou o stěny každej z jedný strany stěnu o naše záda opřenou a stěžujem si že nás do ramene tlačí žebřík. a strach. a strach strach strach strach strach strach strach strach strach strach strach strach že když tu stěnu probourám hrachem on nebude ted mosby vojta dyk shrek jarka metelka že ona nebude mít vlasy vyprané v perwollu a pro let na pampeliškovym chmýří bude příliš těžká že on bude ted mosby vojta dyk a shrek a že ona bude přesně ta ona a že ano a že ne a že smrt a bolest a strach strach strach strach. víš Týno bojim se. strachu se bojim a dělám že ne a bojim se moc se bojim slova chci. ale chci. chci letět na chmýří pampelišky přistát v kaluži a zalízt si do vrásek kůry a v noci vidět duhu třeba i benzínovou a spát a spát a nakreslit si na tahák všechny kýče mít z nosních dírek bublifuk bejt malej kluk bejt velkej chlap jíst borový šišky s mákem malovat na zimní stromy listy tancovat na popokatépepetytlu bejt sám bejt poustevník a najít si šíji na kterou psát zubama smlouvu s ďáblem chci výdech nádech sem tam jídlo sem tam sex a občas na velkou chci k tobě přijít a říct Mám tě rád Moniko a bojim se a bojim že se přestaneš lesknout na slunci když to udělám že Já tebe ne že Já tebe taky a že on a ona a vzpoura osobních zájmen že nezašumíš necinkneš a že vylezu po žebříku a tam nebudeš žádná ty opřená stěnou o záda a že jeho příčky nejsou silnější než větve jasanu. a že moje zteč na stěnu bludiště zteče dolů na pravidla pravopisu nehledě. nebo je lepší se podhrabat? někdy mám pocit že si vzpomínám pro co sem vlastně do toho palladia šel. a někdy ne. a někdy jo. někdy na ten žebřík upřímnosti prostě položim nohu. někdy ne. ale teď jo. prostě vylezu nahoru udělám si z kornoutu ruce a Mám tě rád Eliško a počkám jestli mi ten žebřík
shodíš
Ale život je jednoduchý.

syrová

7. prosince 2014 v 13:13 výšplechty
v každém zpěněném
pohrdání
se skrývá kousek touhy
po mrdání
a v každém flusanci
do ksichtu
je malinká kapka
spermatu
na pivním tácku na displeji na spořiči i na tapetě na zdech na knihách na vnitřní straně víček a na spodní straně jazyka
je vysprejovaný kosočtverec.
ale
kdykoli zakopne tvůj stud
o vlastní úd
vzpomeň, že
v každém kousku touhy
v každé malinkaté kapce
v každém chtíčovitém kýči
je ona.
ta s velkým L
schovaná do prezervativu
a čeká až ji pustíš

Jsem ticho

2. prosince 2014 v 21:21 brepty
Sedl si ke mně na lavičku. Dřevěnou. Oparčenou. K+M a M+Z a Z+A a další algebra. Ne, že bychom se znali, ale cizí nebyl.
"Nechtěla mě."
Byl smutný. Bundu měl smutnou, schoulenou a děravou. Studil ho zadek a oči. Byl smutný.
"Já si to tak nějak myslel, ale doufal jsem… prostě jsem moc chtěl."
Oparčení lavičky přispívalo k ponurosti. Holo, studeno. Na větvích jen vítr, v trávě plechovka.
"Já, já… vždyť ona… já tentokrát, TENTOKRÁT…"
Rád že jsem s ním, rád, že je u mě, věty se mu rozsypaly do písku, ale holubi už spali, nikdo je nesezobal.
Seděl a mluvil a mlčel. Oko co chvíli uronilo slanou myšlenku a pustilo ji dolů k větám.
Ona. Nejdříve Ona mu visela na řasách a ležela v zákrutách vnitřního ucha. Její chlad ho studil na zadku a v očích. Za nehet se vešla.
A pak on. Sám si na řasách visel a za klouby se tahal a sám si do vrásek zalézal a na zadku se studil a tulil se do vlastní jamky podkolení.
Den večeřel. Nahořklou krupičku se špetkou skořice. A na větvích vítr, algebra ve dřevě ho svěděla. V zemi se pářily žížaly. Nahoře letělo čtyři sta lidí za sluncem a časovým posunkem.
A pak
já.
Ticho, klid, on. Já.
Na větvích tma, v trávě plechovka, dřevěná lavička.
Pomalu Ji pustil na zem.
Pomalu mě pustil. Pomalu pustil koutky vzhůru. Vstal.
A odešel.
Jenže na podrážku se mu přilepila Ona. A stoupala vzhůru. Pomalu.
Však on si zase jednou
přisedne.