podvečerní sněť

10. listopadu 2014 v 12:12 |  žblebty
kde se vzala tu se vzala tu se dala tu sedala na mě nálada. taková ta zvláštně naladěná, mírně disharmonická nálada, kdy člověk neví co, jestli nic nebo všechno nebo co teda. nakonec to končí tak, že člověk, nebo nějaký jiný zvíře, prostě leží a čučí na strop a neví jak přestat s tim čučenim, aniž by se dočista zbláznil, když doteď byl zblázněnej jenom došpinava, a tak čučí na strop a strop čučí na něj a je mu divně. a to je fajn, poněvač když je někomu divně, můžou začít divy. kdybych moh mít jakoukoli superschopnost, tak bych si vybral výtvarný nadání. a ještě spojený s tím, že na co bych ukázal, to by změnilo barvu jakkoli bych si přál. jako třeba jak leží to krásně šustivý hnědý podzimní listí na zemi, že bych přejel rukou a mělo by na sobě zelenej pruh. a tohleto se mi vybavovalo pořád dokola a mě přišlo hrozně líto a hrozně nespravedlivý, že to takhle nejde, načež sem vyřešil ten problém s čučenim do stropu a s tim že nejde přestat, tim, že sem obrátil svou pozornost a hlavou směrem k posteli, takže sem čučel do matrace, ale moc k čučení tam nebylo, takže sem tu matraci jenom čichal a dejchal a ohmatával tvářema a myslel na ty listy měnící barvu pod mým dotekem, ale pomalu sem se smířil s tim, že se s tim budu muset smířit. děsně mě děsej takový ty stavy, neim jestli sem jedinej na světě kdo to má, kdy člověk, teda vlastně já, má v hlavě nějakou vizuální představu něčeho a ono se to začne buďto děsně zvětšovat nebo zmenšovat a to v úžasným měřítku a zároveň sou vidět věci v normální velikosti, akorát že sou samozřejmě v kontrastu buď hrozně malý nebo zase velký a člověku je z toho až trochu nevolno a ví, že může přestat a myslet na něco jinýho, ale má v tom svým podivným nevolnu nějaký zvrácený potěšení a tak si ty představy pořád dokola přehrává a zmenšuje a zvětšuje až z toho usne. ale já neusnul a zase se mi vrátily ty listy. a potom se vyvalilo všechno to nic, co ve mně nějak bylo, pod povrchem všeho se vždycky skrejvalo malinkatý nic a to se pak vzájemně násobilo, až to nic bylo dost zajímavý a bylo mě z toho podobně psychicky nevolno jako z tamtoho. a pak se mi nějak podařilo to nic přebít, protože mi došlo, že krom toho nic na světě existuje někde i nějaký takový něco, jako třeba močovej měchýř a záchod a došlo mi, že by to chtělo tyhle dvě něca dát dohromady a tak se taky stalo. a to je konec tohoto smutného leč velice poučného příběhu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama