Listopad 2014

lokální

30. listopadu 2014 v 17:17 výšplechty
jeho slova
měla zpocené podpaží
a neholenou tvář
řízné pivo
řízená opivost.
ale oči.
jeho oči
stydlivě schované oponkou
cumlaly karamelku
na kurvadráty nehledě

můžu dál?

27. listopadu 2014 v 14:14 výšplechty
sem se nesmí
jen klíčové dírky křičí
lascivní posměšky
a vytahují spodničky
nesmíš.
leda by ses
škvířil pode dveřmi
(nezabouchnut)
leda bys
na terčíku oka
trefil diabolkou desítku
nebo prsty vyťukal
tajný signál na sklo auta
nebo doplivnul do nebe
vstoupil dvakrát
do téhož snu
chytil slzu
(ať už vlastní nebo cizí)
na jazyk
leda bys
vážněvážněvážně
chtěl.
nebo bys
v rezignaci
přestal házet papírová beranidla
opřel hlavu o futra
zavřel oči
a
usnul.

"NĚKDO KLEPAL?"

jeho boj

25. listopadu 2014 v 16:16 výšplechty
hledá hledá hledá
hledá Hlavu
o kterou si rozbít zeď.
bojí se že uspěje
děsí se že selže
a tak si lže
bojí.
drží.
a hledá lebku
dostatečně ostrou.
zatím na starou šeď
hází barvy
a hrách
a někdy i
kameny
a lebky tupé (a tupé bez lebek)
a někdy i
zuby drápy a žluč
a někdy i
pravdu.
ale
ve druhé ruce stejně pořád drží
zednickou lžíci.

Poslední sáček s čajem

23. listopadu 2014 v 19:19 brepty
Obývací pokoj. V křesle otec, matka žehlí nebo něco podobného. Přichází syn, zřejmě nervózní.
SYN: Ahoj rodino.
OTEC: Jak bylo ve škole?
SYN: Dobrý.
MATKA: V kolik jste obědvali? Nemáš hlad?
OTEC: Tak počkej, jak dobrý? Seš tam celej den a řekneš jenom dobrý? Co ta matika?
MATKA: Prosim tě, nech ho chvilku. Tak dáš si něco? Mám tam bublaninu, chceš?
SYN: Snad jenom čaj, díky.
MATKA: A jakej by sis dal? Ovocnej nebo zelenej?
SYN: Tak třeba ten zelenej, to je jedno.
MATKA: Dám ti tam kapičku medu, jo?
Matka odchází do kuchyně.
OTEC: Na něco jsem se tě ptal, ne? Opravil sis tu matiku?
SYN: Podívej, tati…
OTEC: A neodmlouvej mi, víš, jak to nemám rád.
SYN: Jo, jasně… Hele, musim ti něco říct.
MATKA: Tak už je tam jenom jeden sáček, ovocnej. Dáš si teda ovocnej? Nebo radši tu bublaninu?
SYN: Tak to nech, mami. Já vám chci něco říct. Já asi do tý školy už nechci chodit. Nebaví mě to tam, nejde mi to a poslouchejte, já potkal jednoho pána a ten řikal, že viděl moje obrazy a že to prej v sobě mám a chtěl je ode mě dokonce i koupit a došlo mi, že to je šance, i když jsme se zatim nedohodli. A já to v tý škole už opravdu nevydržim, já… já tam vlastně už ani nechodim. Vim, že to je hrozný, že jsem vás zklamal, ale…
OTEC: Na něco jsem se tě snad ptal, ne?
SYN: No jo, ale tati…
OTEC: Neodmlouvej mi!
MATKA: Prosim tě, nech ho. Tak chceš ten ovocnej?
SYN: Cože?
MATKA: Nebo můžu skočit k Jenčkovejm, třeba doma zelenej maj.
SYN: Mami nech to, já ten čaj nechci.
OTEC: Takhle se svojí matkou nemluv!
SYN: Ale vždyť já jenom… dobře. Hele já chápu, že to je šok, ale zároveň to je pro mě ohromná šance, nemyslíte? Na tu medicínu bych se beztak nedostal.
OTEC: Tak odpovíš mi konečně?
SYN: Cože?
OTEC: Na něco jsem se tě ptal, ne?
MATKA: Nech ho už, měl dlouhej den. Já opravdu nevim, jak se to mohlo stát. Nedávno jsem přece čaj kupovala a teď už tam je jenom jeden.
SYN: Mami, je ti dobře?
OTEC: Takhle se svojí matkou nemluv!
MATKA: To víš, že mi je dobře, drahoušku. Ale on už tam je jenom ovocnej čaj. Tak dal by sis ten? Anebo nechceš tu bublaninu?
SYN: Ne, nechci bublaninu, nechci čaj, prosim vás, poslouchejte mě chvilku, buďte tak hodný. Já chci seknout se školou, rozumíte?
OTEC: Na něco jsem se tě snad ptal, ne?
SYN: Ne, tu matiku jsem si opravdu neopravil.
OTEC: Neodmlouvej mi!
MATKA: Nech ho konečně. Tak co ten čaj? On už tam teda zbyl jenom jeden sáček, víš, a zrovna je to ovocnej. Ale můžu se zeptat sousedů, jestli chceš.
OTEC: Na něco jsem se tě snad ptal, ne?
SYN: Proboha co je to s váma?
OTEC: Takhle se svojí matkou nemluv!
MATKA: Nech ho chvilku, tak dáš si k tomu tu bublaninu?
OTEC: Tak odpovíš mi konečně?
SYN: No… Tak teda fajn. Děkuji za pochopení. Já jdu ven.
Prásknou dveře, chvíli ticho.
OTEC: Začíná bejt pěkně oprsklej, nezdá se ti? Hlavně aby si opravil tu matiku. S takovýmhle přístupem může na tu svojí medicínu zapomenout.
MATKA: Jen ho nech, on to zvládne, je to hodnej kluk.
OTEC: Jo, to on je, to je pravda. Ale snažit se musí!
MATKA: Nedal by sis čaj?

Přece vzetí

21. listopadu 2014 v 18:18 výšplechty
ještě jednou
vytrysknu z kamene
pro potlesk písku
pod rukou mesiáše
a olíznu nastavenou misku
ještě jednou
se zadužím
přes dešťové paprsky
na soukromá skla
něčích lennonek
ještě jednou
(prý už naposledy)
zajdu do cukerárny
pro slova na špejli
ještě jednou
najdu nějakou Tebe
a trapně se
ještě jednou
trapně!
zamiluji.

a pak nejspíš ještě párkrát.

pro chásku

18. listopadu 2014 v 17:17 výšplechty
stromy pláčou
bude líp
slzy křupají pod nohama
v hlavách křupe čas
a statická elektřina
je nenechá na pokoji
široko, nic a daleko, ospalky a zdivo
a malíček
prsteníček
a spol.
a elektrony
přebíhají po zádech
jakoby snad ani nebyly statické.
stromy pláčou dál.
štěstím?

Večer s Karlem Zichem

15. listopadu 2014 v 18:18
je to paráda
lehnout si na záda
rejt čumákem do Vesmíru
a hledat v trávě
hvězdy
nezkažené showbyznysem.
padá rosa.
tak chytej!

kousek jara

13. listopadu 2014 v 16:16 výšplechty
uprostřed podzimu
na mě skočil
kousek jara
chtěl jsem si myslet něco poetického
ale ten den
už měli zavříno
a tak mi nezbylo
než ho chytit
odnést domů
vylisovat
a schovat si barvy
na lepší časy

podvečerní sněť

10. listopadu 2014 v 12:12 žblebty
kde se vzala tu se vzala tu se dala tu sedala na mě nálada. taková ta zvláštně naladěná, mírně disharmonická nálada, kdy člověk neví co, jestli nic nebo všechno nebo co teda. nakonec to končí tak, že člověk, nebo nějaký jiný zvíře, prostě leží a čučí na strop a neví jak přestat s tim čučenim, aniž by se dočista zbláznil, když doteď byl zblázněnej jenom došpinava, a tak čučí na strop a strop čučí na něj a je mu divně. a to je fajn, poněvač když je někomu divně, můžou začít divy. kdybych moh mít jakoukoli superschopnost, tak bych si vybral výtvarný nadání. a ještě spojený s tím, že na co bych ukázal, to by změnilo barvu jakkoli bych si přál. jako třeba jak leží to krásně šustivý hnědý podzimní listí na zemi, že bych přejel rukou a mělo by na sobě zelenej pruh. a tohleto se mi vybavovalo pořád dokola a mě přišlo hrozně líto a hrozně nespravedlivý, že to takhle nejde, načež sem vyřešil ten problém s čučenim do stropu a s tim že nejde přestat, tim, že sem obrátil svou pozornost a hlavou směrem k posteli, takže sem čučel do matrace, ale moc k čučení tam nebylo, takže sem tu matraci jenom čichal a dejchal a ohmatával tvářema a myslel na ty listy měnící barvu pod mým dotekem, ale pomalu sem se smířil s tim, že se s tim budu muset smířit. děsně mě děsej takový ty stavy, neim jestli sem jedinej na světě kdo to má, kdy člověk, teda vlastně já, má v hlavě nějakou vizuální představu něčeho a ono se to začne buďto děsně zvětšovat nebo zmenšovat a to v úžasným měřítku a zároveň sou vidět věci v normální velikosti, akorát že sou samozřejmě v kontrastu buď hrozně malý nebo zase velký a člověku je z toho až trochu nevolno a ví, že může přestat a myslet na něco jinýho, ale má v tom svým podivným nevolnu nějaký zvrácený potěšení a tak si ty představy pořád dokola přehrává a zmenšuje a zvětšuje až z toho usne. ale já neusnul a zase se mi vrátily ty listy. a potom se vyvalilo všechno to nic, co ve mně nějak bylo, pod povrchem všeho se vždycky skrejvalo malinkatý nic a to se pak vzájemně násobilo, až to nic bylo dost zajímavý a bylo mě z toho podobně psychicky nevolno jako z tamtoho. a pak se mi nějak podařilo to nic přebít, protože mi došlo, že krom toho nic na světě existuje někde i nějaký takový něco, jako třeba močovej měchýř a záchod a došlo mi, že by to chtělo tyhle dvě něca dát dohromady a tak se taky stalo. a to je konec tohoto smutného leč velice poučného příběhu.

posvátná

8. listopadu 2014 v 20:20 jiskry
je mně ticho
jemně
pšš!