Říjen 2014

rozmazaný Filip

31. října 2014 v 19:19 brepty
Není to hezkej příběh, ale co byste taky v tomhle všivým světě chtěli. Je to pohádka o tom, jak jsem se do týhle branže dostal a ne, Sněhurka v tom fakt nevystupuje, i když by do toho chaosu zapadla, jako drobáky do gauče. Přišel jsem k tomu stejným způsobem, jako ke smyčcovejm nástrojům přicházej týpci s bílou hůlkou a černejma dioptriema.
Začalo to v tom praštěnym roce, kdy všichni byli udělaný do Kindervajec jako Afričani do lahve Coca-coly. Já zrovna makal v tý Kindervejcárně, páč jsem chtěl vidět čokoládovou slepici, ale i tenhle sen se mi rozplynul jako sněhulák v Brazílii.
Lepil jsem k sobě ty sladký skořápky, když ke mně přišel chlap jako horskej masiv a povidal: "Chce tě vidět Donell, brachu."
Zbled jsem jako prádlo nepraný v Perwollu. Donell byl největší kápo v cukrovinkovym průmyslu, křivej jako chůze alkoholika nad ránem.
"Co mi chce?"
"To ti řekne sám, ale můžeš si bejt jistej, že o koťátkách se bavit nebudete."
Ani trochu se mi to nelíbilo, ale dolepil jsem poslední vajíčko a šel s ním. Doved mě do Donellovy kanceláře o dva bloky dál a pak se zdejchnul. Měl pravdu, o koťatech jsme se teda nebavili. Jenom o lízátkách.
Seděl jsem v tom jeho polstrovaným křesle zařezanej jako andělíček na betlému a poslouchal jeho monolitickej monolog.
"Mám v pácu něco, z čeho si ty vajíčkárny nadělaj do gatí. A čokoláda to nebude." A začal mi vykládat zázračnej recepis na lízátka, po kterejch se měli ty caparti utloukat. Měl to v hlavě srovnaný asi jako v Hirošimě na konci léta, ale nápad to byl milionovej. Jenom mi nebylo jasný, proč do svýho plánu, ďábelskýho jako jalapeňos, zahrnuje zrovna mě.
"To je sice sladký jako v medu máčená kremrole, ale co s tim mám co dělat já?"
Na to Donell neměl odpověď. Nejspíš proto, že měl najednou v čele díru jako hlubinnou studnu na Sahaře. Začal jsem bejt fakt pěkně dožranej, protože krev smíchaná s čokoládou se na hadrech drží víc než romantický pindy na žebříčku bestsellerů. A nemám rád, když mi uprostřed obchodního jednání zastřelej partnera.
Bylo mi jasný, že jestli se nevypařim, budou mi to chtít přišít, ale nemoh jsem se prostě jenom tak zdekovat. Něco tu nehrálo. Okno měl zavřený a výstřel přišel zpoza něj. Ten, kdo ho vypálil, byl pořád v místnosti a zřejmě musel bejt dost malej na to, abysme si ho tam nevšimli.
Smysly napnutý jak kšandy zákazníka fast-foodů, vycouval jsem pomalu z místnosti. Stačil jsem si ještě všimnout, že koberec je plnej chlupů jako hrudník gorily horský. Nevim, proč to do mě taky nenašil, možná mu vypadlo šitíčko, ale v tu chvíli jsem se nad tim rozhod moc nepídit a radši rychle vypadnout.
Potom co jsem si to urovnal nad hrnkem kafe silnějšího než pohyby litosférickejch desek, jsem zavolal na benga.
"Děláte ještě konkurz na hlavního podezřelýho v kauze Donell?"
"To vás nemusí zajímat."
"Ale může. Měl bych pro vás žhavýho kandidáta."
Doved jsem ty maníky do lesa, kde z jedný díry čouhaly uši jako listy san franciský palmy. Vytáhnul jsem za ně králika ve žlutym tričku, co mával ještě horkou bouchačkou. V podsvětí mu říkali Neskvák a policajti byli nadšený jak slimáci v okurkovým záhonu, že ho konečně lapli. Ukázalo se, že Neskvák měl podnik s čokokřupkama a kdyby Donell prorazil s lízátkama, byl by na tom ten králík hůř než jednonohá vačice na dálnici.
Bylo mi z toho dost špatně. Rozhod jsem se, že už nechci pracovat s nikým, kdo má něco společnýho s cukrem a zařídil jsem si detektivní kancl. Zločiny jsou stejný, jenom bez těch sladkejch řečiček.
A může se to zdát zvláštní, ale tenhle případ byl v porovnání s těma, co následovaly, až podezřele nudnej, asi jako pastor uprostřed strip-baru.

Jo a ty hadry mi nakonec nepustily.

meteorologie

29. října 2014 v 22:22 výšplechty
pan Bůh
si vypral trenky
a prostěradla
(však už bylo na čase)
a rozvěsil je na šňůry
letových linek
a okluzních front
lidem nad hlavu.
jelikož jsoucno
používá Silan
svět voní.
jen kdyby z těch
posvátných spodků
tolik nepršelo

odpoledne

25. října 2014 v 17:17 výšplechty
prší
venku
prší
vevnitř
prší
děti a duševně nevyrovnaní dospělí
prší
do louží
prší
kap
prší
kap
prší
kap… ky
prší
voda
prší
čas
prší
odpoledne
prší
podzim
prší
vajgly
prší
prsty na stole
prší
lupy na ramena
prší
dětem a duševně nevyrovnaným dospělým
prší
do otevřených pus
prší
venku
prší
vevnitř
prší
až praští
prší
že psa bys
prší
jako z konvalinky
prší
a kapky
prší
prší jen se
Ticho bude!
Nerušit,
tady se prší.
Důkladně.

no a už přestalo

moc ne

23. října 2014 v 20:20 výšplechty
už zase
to chce čas.
to chce vyležet
čaj s citronem
horký sladký vlhký doupě v peřinách
a dvakrát denně žličku žluči
to chce čas.
a až mi z nosu začnou
kapat rýmy
hořečka
(jsa moudřejší)
ustoupí.
to chce čas.

co chci já?

úkol básníka

21. října 2014 v 14:14 jiskry
Úkolem básníka je vytrousit a přitom nepoztrácet všechna "slova" na cestě mezi očima a papírem.
A zpět.

jim (všem)

20. října 2014 v 21:21 výšplechty
někde
někdy
nějak
je něco
dobře.
někde
v nitru
(glycerínu)
někdy
vždy (koli)
prostě tak
je něco
(svět)
(já)
(počasí v Reykjavíku)
bobře.
vole.

myšlenka

18. října 2014 v 16:16 jiskry
Beztak je to všechno jenom komplot výrobců dudlíků, kteří se snaží uměle si zvýšit poptávkku.
Nebo je snad náhoda, že se
láska
rýmuje s
mlaskat?
Anebo že by spíš ty lidi od gumáren...?

drvoštěpecká

16. října 2014 v 20:20 výšplechty
balet je krásná věc
hlavně když ho tančí
nehty na tabuli
když se kácí les
lítají prsty
vrže to vrže to
to pérka v matraci
klevetí
o těch dvou nahoře
lítají stíny
sluchovodní potrubí skřípe
zase někdo spláchnul
do záchodu krokodýla
lítá krev
třeskají pleskají
myšlenky
a brousek šustí o sekeru
dávej bacha
jde se kácet tma
budou lítat třísky

tudytam

15. října 2014 v 15:15 výšplechty
opilý na E moll
řeším svoje kudykamy
ležím stojím klečím ječím
ale je to furt to samý
lezu do závitů
a píšu na stěny
všechny svoje kudykamy
jsou to moji starý známý
všichni stejně praštěný
hřbety knih a tapety a čas a tapety a hřbety knih
zas
asparágus strop a slova
asparágus strop a slova
a jedeme zase znova
opilý na E dur
ležím klečím ječím sám
zachumlaný do závitů
řeším další kudykam

kvalita ticha

11. října 2014 v 21:21 výšplechty
když je ticho správné
žádný hluk mu nevadí
když je správné ticho
vteřiny se hromadí
a na to ticho tančí
jde jen o to
neplašit je
než ten tanec skončí