Příběh, část první

30. září 2014 v 18:18 |  brepty
Svět je plný jeho kroků. Rychlého dechu, dupotu a čvachtání jeho bot, rozrážejících kaluže. Všechno se odráží od stěn domů, prázdné ulice a vzduchu plného vody a pleskání a vrací se to zpět k němu a přehlušuje všechno v něm.
Ano! odvážila se jedna myšlenka, ale hned je zaplašena dalším krok, další mělkým nádechem, dalším během.
Tam venku je ulice šedá, barvy se schovaly před deštěm. Je odpoledne a děti, které jsou ještě moc malé na to, aby mohly civět do své vlastní bedny, civí z okna na běžícího pána.
Neví, proč vlastně běží, ale je mu krásně. A je mu skoro až líto, že dorazil do cíle, zazvonil, pozdravil, vešel, aby proboha nemrznul, sundal si zmáčenou mikinu a dostal čaj. Tomáš hned přijde, jenom musí docvičit.
Za dvěma vrstvami tapet tancuje Chopin s ebenem a slonovinou, i když občas zakopne. Je mu teplo, má mokré kalhoty a jazyk spálený od čaje. Je v pokoji sám jen se svým srkáním a Je mu příjemně. Zkouší zase trochu přemýšlet, ale nejde to. Je znovu přehlušen, i když už neběží. Tak se posadil, mokří pohovku svými kalhotami, poslouchá klavír tlumený tapetami a čeká.
Zamáčený Marek se svým vytahaným tričkem Je jediný falešný tón v jinak dokonale sladěné místnosti. Většinou si tady proto připadá nepatřičně a stísněně a nervózně si podupává nohou a přemýšlí nad původem lesklého kamene, slona z červeného dřeva, ozdobného nože a nad tím, jestli je vůbec vhodné, aby seděl nebo jestli má raději vstát. Ale dnes… si právě začíná poklepávat nohou a prohlížet si dlouhou čepel nože na stěně. Ach jo.
Chopin doklopýtal, taneční parket se zaklapnul, ze dveří vychází Tomáš a ahoj a pravačka jako v klubu gentlemanů a pojď vole ke mně do pokoje.
"Stejně nechápu, proč na tebe nemůžu čekat tady. V tom hrozným pokoji si vždycky připadám jako-"
"Jako hovno v ledničce, já vim. No to víš, máma. K čemu bysme měli přijímací salónek, kdybysme se s nim nikomu nechlubili. Dáš si něco?"
"Ne, díky." S každým pohybem šustí kuličky v sedacím pytli a škola a holky a zítřejší koncert a na jazyk by se přitom pořád dralo něco, co ale ani samo nevědělo co je. "Ty, Tome?"
"No?"
"Zažils někdy, víš, ten pocit, když… prostě najednou…"
"No potřebuju ještě nějaký další informace, zatim vážně nemám páru."
"Prostě jsem teď čet takovou knihu. Trochu zvláštní teda, ale fakt zajímavou. No, a, počkej, netlem se, vole. No a prostě mě to fakt chytlo a jak sem to dočet, tak mě bylo jasný, že to je něco, něco jako fakt pravdivýho a bylo mi prostě báječně. Ty jseš hele fakt debil, já tu mluvim vážně."
"No jo, no jo, sorry. Přísáhámbůh, že již nebudu zesměšňovati tvou vášeň pro knihy, jež zcela jistě nemá nic společného s vášní sexuální."
"Děkuju."
"A o čem teda byla ta tvoje kniha?"
"To se těžko vysvětluje. Tak nějak o všem. O životě, duši a tak a vim, že to zní ujetě, ale byl bych rád, kdyby sis to taky přečet."
"Zní to jako ptákovina."
"Hele, já se s tebou taky musel koukat na tu kreslenou kravinu."
"Žabák George neni žádná kravina!"
"Prostě si to přečti, zejtra ti to přinesu."
"Co za to?"
"Kouknu s tebou na žabáka dvojku."
"Kolik to má stránek?"
"Ani ne dvě stě, krátký to je."
"Fajn, doval to a já se na to veledílo kouknu."
"Změní ti to život."
"Samozřejmě."
A šustění a smích a pohledy na hodiny, pravačka jako v klubu gentlemanů, zejtra ve škole a nechutně dokonale sladěná hala. Déšť a běh, ale uvnitř už zase běží hodinový strojek a myslí a myslí. A čím rychleji běží strojek, tím pomaleji běží Marek a kroky a dech a běh nejsou přes to vrzání a skřípání ani slyšet. Už neprší, ale barvy ještě nevylezly.
Strojek teď pracuje tolik, že Marek už neběží. Stojí a kouká do kaluže, ale vidí jenom ozubený kolečka a pérka a je mu divně. Myšlenky běží a navazují jedna na druhou a větví se a rostou a skřípe to a vrže.
Kolem je vlhko a lehko a světlo už to tady nebaví. O kousek dál drtí podrážka padesátou poslední cigaretu. Děti už neciví z okna, ale zkoumají tátovy tajné šuplíky. Z okna civí ženské oči hledající dobrodružství. Někde dole se množí potkani. Ve třetím patře domu vpravo se množí manželé. V bytech a domech kolem sedá prach, stydnou večeře, zasychají lásky, probouzí se vášně a začínají televizní noviny. Strojek doběhl do cíle.

Je to jako se rychle probudit. Sen jakoby tady ještě pořád někde byl, ale jeho obrazy, děje a slova už neexistují, zůstává jen sladká pachuť v ústech. Pochopil. Snažil se ještě znovu uchopit, nahmatat, chytit, co to vlastně pochopil, ale všechno klouže mezi prsty a zůstává zase jenom ta pachuť. Ale je to pachuť něčeho, jako… štěstí.
Kdyby děti nebyly natolik zaujaté tátovými časopisy a pořád civěly z okna, viděly by pána, jak skáče z kaluže do kaluže a chová se jako blázen. Takhle ho viděli jenom bývalý kuřák a potenciálně nevěrná žena a ani jeden z nich z toho neměl ani zdaleka takový zážitek, jaký by měly ony děti.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama