Září 2014

Příběh, část první

30. září 2014 v 18:18 brepty
Svět je plný jeho kroků. Rychlého dechu, dupotu a čvachtání jeho bot, rozrážejících kaluže. Všechno se odráží od stěn domů, prázdné ulice a vzduchu plného vody a pleskání a vrací se to zpět k němu a přehlušuje všechno v něm.
Ano! odvážila se jedna myšlenka, ale hned je zaplašena dalším krok, další mělkým nádechem, dalším během.
Tam venku je ulice šedá, barvy se schovaly před deštěm. Je odpoledne a děti, které jsou ještě moc malé na to, aby mohly civět do své vlastní bedny, civí z okna na běžícího pána.
Neví, proč vlastně běží, ale je mu krásně. A je mu skoro až líto, že dorazil do cíle, zazvonil, pozdravil, vešel, aby proboha nemrznul, sundal si zmáčenou mikinu a dostal čaj. Tomáš hned přijde, jenom musí docvičit.
Za dvěma vrstvami tapet tancuje Chopin s ebenem a slonovinou, i když občas zakopne. Je mu teplo, má mokré kalhoty a jazyk spálený od čaje. Je v pokoji sám jen se svým srkáním a Je mu příjemně. Zkouší zase trochu přemýšlet, ale nejde to. Je znovu přehlušen, i když už neběží. Tak se posadil, mokří pohovku svými kalhotami, poslouchá klavír tlumený tapetami a čeká.
Zamáčený Marek se svým vytahaným tričkem Je jediný falešný tón v jinak dokonale sladěné místnosti. Většinou si tady proto připadá nepatřičně a stísněně a nervózně si podupává nohou a přemýšlí nad původem lesklého kamene, slona z červeného dřeva, ozdobného nože a nad tím, jestli je vůbec vhodné, aby seděl nebo jestli má raději vstát. Ale dnes… si právě začíná poklepávat nohou a prohlížet si dlouhou čepel nože na stěně. Ach jo.
Chopin doklopýtal, taneční parket se zaklapnul, ze dveří vychází Tomáš a ahoj a pravačka jako v klubu gentlemanů a pojď vole ke mně do pokoje.
"Stejně nechápu, proč na tebe nemůžu čekat tady. V tom hrozným pokoji si vždycky připadám jako-"
"Jako hovno v ledničce, já vim. No to víš, máma. K čemu bysme měli přijímací salónek, kdybysme se s nim nikomu nechlubili. Dáš si něco?"
"Ne, díky." S každým pohybem šustí kuličky v sedacím pytli a škola a holky a zítřejší koncert a na jazyk by se přitom pořád dralo něco, co ale ani samo nevědělo co je. "Ty, Tome?"
"No?"
"Zažils někdy, víš, ten pocit, když… prostě najednou…"
"No potřebuju ještě nějaký další informace, zatim vážně nemám páru."
"Prostě jsem teď čet takovou knihu. Trochu zvláštní teda, ale fakt zajímavou. No, a, počkej, netlem se, vole. No a prostě mě to fakt chytlo a jak sem to dočet, tak mě bylo jasný, že to je něco, něco jako fakt pravdivýho a bylo mi prostě báječně. Ty jseš hele fakt debil, já tu mluvim vážně."
"No jo, no jo, sorry. Přísáhámbůh, že již nebudu zesměšňovati tvou vášeň pro knihy, jež zcela jistě nemá nic společného s vášní sexuální."
"Děkuju."
"A o čem teda byla ta tvoje kniha?"
"To se těžko vysvětluje. Tak nějak o všem. O životě, duši a tak a vim, že to zní ujetě, ale byl bych rád, kdyby sis to taky přečet."
"Zní to jako ptákovina."
"Hele, já se s tebou taky musel koukat na tu kreslenou kravinu."
"Žabák George neni žádná kravina!"
"Prostě si to přečti, zejtra ti to přinesu."
"Co za to?"
"Kouknu s tebou na žabáka dvojku."
"Kolik to má stránek?"
"Ani ne dvě stě, krátký to je."
"Fajn, doval to a já se na to veledílo kouknu."
"Změní ti to život."
"Samozřejmě."
A šustění a smích a pohledy na hodiny, pravačka jako v klubu gentlemanů, zejtra ve škole a nechutně dokonale sladěná hala. Déšť a běh, ale uvnitř už zase běží hodinový strojek a myslí a myslí. A čím rychleji běží strojek, tím pomaleji běží Marek a kroky a dech a běh nejsou přes to vrzání a skřípání ani slyšet. Už neprší, ale barvy ještě nevylezly.
Strojek teď pracuje tolik, že Marek už neběží. Stojí a kouká do kaluže, ale vidí jenom ozubený kolečka a pérka a je mu divně. Myšlenky běží a navazují jedna na druhou a větví se a rostou a skřípe to a vrže.
Kolem je vlhko a lehko a světlo už to tady nebaví. O kousek dál drtí podrážka padesátou poslední cigaretu. Děti už neciví z okna, ale zkoumají tátovy tajné šuplíky. Z okna civí ženské oči hledající dobrodružství. Někde dole se množí potkani. Ve třetím patře domu vpravo se množí manželé. V bytech a domech kolem sedá prach, stydnou večeře, zasychají lásky, probouzí se vášně a začínají televizní noviny. Strojek doběhl do cíle.

Je to jako se rychle probudit. Sen jakoby tady ještě pořád někde byl, ale jeho obrazy, děje a slova už neexistují, zůstává jen sladká pachuť v ústech. Pochopil. Snažil se ještě znovu uchopit, nahmatat, chytit, co to vlastně pochopil, ale všechno klouže mezi prsty a zůstává zase jenom ta pachuť. Ale je to pachuť něčeho, jako… štěstí.
Kdyby děti nebyly natolik zaujaté tátovými časopisy a pořád civěly z okna, viděly by pána, jak skáče z kaluže do kaluže a chová se jako blázen. Takhle ho viděli jenom bývalý kuřák a potenciálně nevěrná žena a ani jeden z nich z toho neměl ani zdaleka takový zážitek, jaký by měly ony děti.


V ráji není matikářů

25. září 2014 v 15:15 výšplechty
oblečená nohama smetanou a studem
zaklepe
na fíkový list
je-li někdo doma.
když není
sedne si na bobek
a do písku a do břicha
kreslí klacíkem
rovnici o dvou neznámých
A + E = <3
ale v ráji není kalkulaček
aby jí to vyšlo
ani matikářů
aby její výpočet
potřísnili červení

úvod

21. září 2014 v 17:17 výšplechty
šeptané písmeno
jež mi na temeno
napsal tvůj hlas
otvírá přihrádku
začíná pohádku
a mlčí zas

začíná příběh dešťové kapky
co čeří napnutou hladinu nudy
opilí smíchem na očích klapky
lezeme na stromy, válíme sudy

a mlčí zas

začíná příběh prstu na noze
kterého v podpaží lechtala tráva
nasadit šnorchly plujem k obloze
a že se nalokáš, to se tu stává

a mlčí zas

začíná příběh borový šišky
která do výstřihu holkám se kouká
ruka se blíží a svými bříšky
nervózní písničku do stolu vtlouká

všech těchhle pohádek
je to jen začátek
zbytek mi vítr odvál
tak další písmeno
napiš na temeno
ať vím, jak bude to dál

Den

17. září 2014 v 17:17 výšplechty

když každej den má sedm vteřin
a tři z nich trávíš na záchodě
když hledáš v davu porculánový korálky
a hledáš dírou v zácloně
když přečerpáš denní příděl
dvou záchvěvů
a už tě nebaví počítat stropy
tak si vzpomeň
na to.
nebo na tu.
nebo na toho hloupýho, hloupýho, hloupýho motýla
dostaň do plic trochu helia
a klidně breč
bude to znít srandovně.

o viskozitě

13. září 2014 v 13:13 výšplechty
jsem v kaši
v kaši z krupice
gumový pryže a skořice
kvůli chuti
a teče mi do bot.
voní hezky
ale ponožky mám mokrý tak jako tak
přiliv stoupá
na mojí nohu.
něco bych řek
ale už mi to leze krkem
a ucpává hlasivky
nezbejvá než stát
a čekat
až budu úplně
na kaši

před usnutím

9. září 2014 v 20:20 výšplechty
mám rád svoji noc
a tiké tichání plic
každou myšlenku
překulit na bok
každá mrtvá kožní buňka
na své místo
slunce není doma
hvězdy mají pré
a nezkoušej mu volat
má tam hlasovku.
každá mrtvá myšlenka
má svůj hrobeček
s mramorovým andělíčkem
vstávat.

Nevýslovná

6. září 2014 v 12:12 jiskry

.

na co myslíš?

3. září 2014 v 16:16 výšplechty
sedá na mě světlo
nenadělá moc hluku
kouká se mi přes rameno
co myslím
myslím tebe.
nebo něco na ten způsob
myslím skořápky
do kterých tě zatluču
aby ti uzrálo jadérko
myslím paprsek
a paprs
zamčený do paprsenky
myslím si tě
a sítěmi neproklouzne
ani molekula dechu
ehm ehm
světlo křiví čelo
dobře
sítě ne
odvolávám co jsem odvolal
slibuji co jsem.
myslím tebe.

smutná

1. září 2014 v 1:01
slovník je jako zologrnda
kudy se chodí
s párkem, rohlíkem, hořčicí a tátou
a přes nosy rozmačkaný na skle
je vidět
nejsmutnější exponát:
Chci.