K večeru

31. července 2014 v 13:13 |  brepty
Zná okno a zná barvy. Každý večer je zná. Někdy v šest, někdy v devět, ale nakonec se přitoulá vždycky.
Je sám. Většinou ne, ale teď ano. Většinou si s sebou k oknu někoho přinese. Nebo něco. A kouká se potom, jak barvy tečou. Ty lidi a věci, co s sebou nosí, jsou jako vodovky. Namočí štětec a kouká se, jakou šmouhu to v těch barvách udělá, jak ji barvy roznesou a nakonec pohltí. A co namalují.
Ale teď je sám a do barev nic nepřimíchává.
Je divný.
A je mu divně.
Smutno mu není, prázdno je mu. Skoro i radostně prázdno, ale hlavně tolik prázdně prázdno, že mu je těžko na to myslet, a tak jen sleduje ty barvy, které zná.
A zná je. Hluboko, hluboko do něj nasákly a protékají a kapou v něm, jakoby on sám byl taky jenom oknem, kterým se dívá na tekoucí svět.
Přelily se. Zase. Tečou oknem a tečou i tady a i tady je jich už plné, tak plné, že je čas jít spát.
A barvy, které do něj zase natekly, spí taky.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama