Květen 2014

Muž, který sázel úsměvy

17. května 2014 v 13:13 žblebty
Světová literatura nám nabízí tisíce knih, které stojí za přečtení. Víc než na kolik čas, přidělený nám k naší existenci, vůbec stačí. Člověku se může stát, že ve snaze uloupnout z této porce moudrosti co nejvíce, uloupne sám sobě takovou porci času, že nezbude žádný k naplnění a prožití oněch mouder.
Jednou z těch báječných knih, které si ale drobné uloupnutí rozhodně zasluhují, je novela Jeana Giona Muž, který sázel stromy. Přečtěte si ji, prosím, nebo se podívejte na stejnojmenný animovaný film. Pokusím se vám ten příběh převyprávět, ale v mém podání ztrácí většinu svých původních kouzel.
Elzéard Bouffier, pastevec pomalu kráčející vstříc ke stáří, žije osaměle v kopcích východní Francie. Není to ale krásná Provence, je to pustina. Bezútěšná, nehostinná, deprimující. Opuštěné vesnice, trsy trávy a nekonečný vítr. Stárnoucí muž však odmítá nechat krajinu zemřít a, jak název napovídá, sází stromy. Každý den, když vyráží se svým stádem, zasadí hluboko do země stovku žaludů.
Zdaleka na všechny vzejdou, zdaleka ne všechny přežijí, zdaleka ne všechny vyrostou do výšky, ale po letech každodenní práce se muži za zády začne tvořit les. Časem přidá k dubům i další stromy. Břízy, buky, jasany. Vymění ovce za včely a pokračuje v sázení.
Kraj se postupně začíná měnit. Pozvolna a nenápadně, ale přece. Les zmírní vítr. Zachytí vlhkost a vodu. Přiláká hmyz. Ptactvo. Květiny a zvěř. Přiláká dokonce i vodu, která se vrátí do dávno vyschlých korýtek. Muž mluví málo, pokud vůbec. Když odborníci začínají zkoumat přeměnu pustiny v ráj, mlčí. Nedere se vpřed. Sází.
Tohle je tedy kostrbatě podaný příběh, který považuji za jeden z nejsilnějších vůbec. Bohužel není skutečný. Alespoň ne tenhle. Na světě ovšem chodilo či chodí mnoho lidí, kteří vůlí, láskou, trpělivostí, skromností a tvrdohlavostí mění svět.
Buďte jedním z nich. Nemusíte zachránit stovky židovských dětí jako sir Nicholas Winton, nemusíte držet hladovku jako Mahátma Gándhí, nemusíte sázet stromy jako Elzéard Bouffier. Bude bohatě stačit, když budete sázet úsměvy. Usmívejte se na ostatní. Očima, ústy, činy a srdcem.
Zdaleka na všechny úsměvy vzejdou, zdaleka ne všechny úsměvy přežijí, zdaleka ne všechny úsměvy přerostou do pohody a radosti. Ale když vytrváte, začnete tvořit les. A tenhle les přiláká něco víc než ptáky, víc než zvěř, dokonce i víc než vodu. Přiláká lásku.

Dva a ticho

6. května 2014 v 15:15 brepty
.
.
.
Tý jo.
.
.
Tý jo.
.
Hm?
To ticho, co?
.
No jo, je to krása.
Viď že jo?
.
.
Takový ticho, to je zrovna posvátný. Že jo?
.
To jo.
.
.
Krásný to je. Moc krásný.
.
.
.
A ta příroda. Hele, támhle! Koukej, koukej, támhle, vidíš ho? Vidíš ho tam? Támhle za tim stromem.
Vidim ho.
Ten je krásnej, co? Majestátní, řek bych. No a je pryč, asi jsme ho nějak vyplašili.
.
.
Ale stejně je tu krásnej klid.
.
.
Nikdo nás tu neruší.
.
.
To je skoro škoda mluvit. To je nejlepší jenom mlčky sedět a koukat a vnímat. Že jo?
.
.
Hm.
.
.
Takhle bych vydržel hodiny.
.
.
Jak já vždycky říkám - Kam jdeš? Počkej, co děláš? Hej, co se děje? Řek jsem snad něco špatně? Proč jdeš pryč? Haló!
.
No tak si běž.
.
Ale stejně je tu krásný ticho.
.
No jo, tak já teda taky pujdu.
.
.
.
.
.
Kurva, blbej kořen!