Únor 2014

Věštění z kávové sedliny

27. února 2014 v 18:18 výšplechty
Pondělí, úterý, středa, čtvrtek, pátek,
pondělí, úterý, pět ráno a sedm večer,
pondělí, úterý, zas, znova a nazpátek,
pondělí, úterý a svět po stěně hrnku steče
do kávové sedliny.

6:19

19. února 2014 v 15:15 brepty
Tlustá kočka se konečně odhodlala ke skoku ze stromu, na který ze záhadných kočičích důvodů vyšplhala.
Paní Stejskalová ve starých vytahaných šatech s bílými puntíky odemykala svůj koloniál a hlasitě zívala.
Bezdomovci, schoulenému v nepřirozené poloze o futra domu č. p. 401, pomalu tuhla krční páteř. Zdál se mu sen o červené karkulce a plátku slaniny.
Aleš dal na cestě do školy poprvé Štěpánovi potáhnout z cigarety. Štěpánovi nechutnala.
Igelitový sáček, který včera večer vypadl z nákupu paní Majerové, se vinou zbloudilého vzdušného proudu elegantně vznesl vysoko nad střechy, aniž si toho všiml kdokoliv, kromě tlusté kočky a Roberta, který právě na střeše opuštěného paneláku podával "brko" svému sousedovi v kruhu.
Anička Hlavová se naučila úplně nové slovo, když pozorovala pana Novotného, snažícího se odstranit holubí trus z předního skla svého auta tak vehementně, že si utrhl stěrač.
Molekuly dešťové vody, nahromaděné v díře asfaltové silnice po včerejším dešti, díky stoupajícímu slunci neustále zrychlovaly svůj pohyb a jedna po druhé se začaly postupně odpařovat a vracet se do vodního koloběhu.
Do žvýkačky Orbit, kterou si ráno vzal Marek Štětina, protože si nestihl před pohovorem vyčistit zuby, a před nástupem na tramvaj ji vyplivl na chodník, se chytil mravenec a nemohl ven.
V manželské posteli v ložnici bytu ve druhém patře domu č. p. 406 přestal pan Čupera konečně chrápat. Navždy.

Literární rozbor života

15. února 2014 v 18:18 výšplechty
Život je poezie.
Kdo tohle ví, ten žije.
Kdo to neví, čte život jako drama
čeká rozuzlení.
Jenže bude zklamán -
v básni žádné není.

Pořád někde hledá zápletku,
ač báseň je jen shluk prožitků
nahloučených do slabik.
Není tam děj. Jen okamžik.

Život je zkrátka poezie.
To je jasné každému, kdo žije.

Síla

11. února 2014 v 18:18 výšplechty
Síla, co dokáže lámat hory
a vystavět k nebi strom,
síla, jež mrazu na vzdory
ke světlu táhne výhonek lásky,

síla, která kreslí vrásky
štětcem času na tváře stařenkám
síla, jež je odpovědí na otázky
kladené v nejčernějších tmách

síla, co tahá za lanka oběžných drah,
co brnká akordy na struny paprsků,
síla, jež směje se při dětských hrách
síla, jež na tvář polibek větrem dá,

je v nás. Každý ji v sobě má.
Tu sílu, která chrání ptačí let.
Ta síla jsi ty, tou silou jsem já.
Jsme životem. Silou, která žene svět.

Co je opravdu třeba změnit

7. února 2014 v 16:16 žblebty
Problém s tím, když je člověku osmnáct, bývá ten, že chce toho tolik říct a přitom vlastně ani pořádně neví co. Má v sobě cosi, čemu dost optimisticky říká "plamen", kterým by chtěl zahřát a osvítit všechny lidi, ale když se probojuje vším tím harampádím ve své hlavě až k ohni a chce ho vynést ven, ze sebe, zjistí, že má v ruce jenom chladnoucí kus uhlí.
Pohled na kus uhlí může být pro někoho, kdo čekal zářný plamen dost deprimující. Ale zkuste si udržovat plamen bez paliva! Já vám tedy nabízím svůj skromný uhlík. Sám od sebe vás sice nezahřeje, ale škrtnout zápalkou snad může každý z vás…

Tak tedy konec metafor a k věci. Když se člověk realisticky podívá na dnešní svět, nic nepřehlíží a nic si nenalhává, většinou z toho dostane depresi, udělá se mu špatně od žaludku, padne k zemi a nemůže týden spát. Války, hlad, obezita, konzum, násilí, nesmyslná byrokracie, továrny, nenávist, lhostejnost, omezenost. A když se navíc podíváme na to, co tomu říkají lidé, tak zjistíme, že většina lidí tento stav věcí ignoruje nebo popírá. Další velká část lidí si toho sice trochu všímá, ale nedělá proti tomu nic, než že nadává na vládu. A potom tu máme ještě skupinu lidí, kteří se tváří, že se snaží něco změnit, ale ve skutečnosti se od té druhé skupiny liší jen tím, že nenadávají v hospodách, ale na demonstracích.
Vytvořme proto další skupinu. Skupinu lidí, kteří nenadávají, ale činí. Kteří nekritizují, ale nabízejí alternativu. Vytvořme skupinu lidí, kteří si jsou vědomi toho, že realistický pohled na svět je depresivní, ale zároveň vědí, že svět není to místo, kam se musíme dívat. My se nejdříve ze všeho musíme dívat do sebe. Poznat sami sebe, poznat sílu, energii a lásku, která nás tvoří. Protože teprve ve chvíli, kdy změníme sami sebe, můžeme začít měnit svět.
A jestliže tuhle skupinu vytvoříme a povede se nám najít v sobě samých lásku a sílu ke změně, možná zjistíme, že už není co dalšího měnit, protože svět se změnil s námi. A je nyní plný lásky. Možná dokonce zjistíme, že takový byl i předtím, jen jsme pro samou smrt a nemoc přehlédli kouzlo života a zdraví. Možná pak uvidíme, že těch pár zbývajících nedokonalostí je velmi snadné změnit.
Možná. A možná taky ne a já jsem jenom osmnáctiletý snílek, který tomu ještě nerozumí. Jestli je to tak, tak mi to zkuste vysvětlit. Třeba to pochopím :).

Život

4. února 2014 v 17:17 jiskry
Život = soubor chemických reakcí, jejichž katalyzátorem je láska

Jiskry

2. února 2014 v 17:17 jiskry
Možná to taky znáte... Děláte něco, co jste dělali už milionkrát, například pokládáte jednu nohu za druhou, stíráte schody nebo krotíte rozdivočelého pratura, prostě něco, na co už nemusíte myslet, něco, co se děje jakoby automaticky, mimo vás, kolečka ve vaší hlavě se točí, vy se o ně nestaráte a najednou PRSK! MYŠLENKA! Jako jiskra. Zprvu jasně zahoří, oslní nás svou genialitou, ale s odstupem času vidíme, že to není nic než chladnoucí kousek popela.
Tyhle "jiskry" já občas mívám. Brzy většinou zjistím, že to je jenom popel, ale i tak mi je líto ho vyhodit. Kdo ví? Třeba se najde někdo, kdo ten kousek uvidí, zažehne ho a z popela bude znova jiskra. A třeba pak může z jiskry být i plamínek, oheň, požár, lidi vyběhnou ven, někdo ale uvízne vevnitř, přijedou hasiči s žebříkem a hadicí...
No, metafory by se neměly asi příliš rozvádět a brát doslovně. Všishni doufám chápou, co jsme tím chtěl říct. A pokud ne, tak... No, tak ne, no.
:)