Tvůrčí proces

4. ledna 2014 v 16:00 |  žblebty

Ve třetí třídě nastal v mém životě velký zlom. Napsal jsem báseň. Jmenovala se "Jarní tetelení", měla asi osm veršů a obsahovala rýmy typu pán-tulipán, ale byla zařazena do školního časopisu a to bylo pro mě razítko potvrzující literární kvalitu a úspěch, povolující dmout se pýchou. Ze samého nadýmání mě napadlo, že se stanu slavným spisovatelem. Nevím už jistě, jestli toto přesvědčení vystřídalo přání stát se zpěvákem, učitelem, hercem nebo popelářem, nevím ani, jestli toto střídání stráží na mém žebříčku hodnot a cílů proběhlo měsíc, týden, dva dny nebo osm minut na to, ale někde v pořadí tahle myšlenka určitě zůstala.

Když jsem o nějakých pět či šest let později v duchu vybíral své možné budoucí zaměstnání, věděl jsem už, že na zpěváka je potřeba mít hlas a hudební sluch, na učitele autorita, na herce talent a silný žaludek a že popeláři se na tom roztomilém stupátku musí vozit i v zimě a v dešti. A tak padla volba na spisovatele či novináře, o kterémžto povolání jsem se nic tak šokujícího ještě nedozvěděl.
Po nějaké době mi došlo, že by pro tento můj nový cíl bylo vhodné udělat i něco víc, než jen to, že tak budu odpovídat na všetečné dotazy ohledně mé budoucnosti a že sem tam sesmolím pár rýmů za účelem lámání dívčích srdcí (zpočátku však docházelo spíš na lámání mých zubů na nich). A tak jsem začal psát. Někdy z povinnosti, někdy z deprese a jindy z radosti. Zase tolik toho nepíšu a máloco dokončím, ale o to víc mě těší každé slovo, které někdy doslova vypotím.
Nejtěžší na psaní jsou začátky a konce. Konce by se mohly zdát ještě těžší, protože těch jsem napsal mnohem méně než začátků, ale já mám daleko větší respekt ze začátků.
Čas od času se rozhodnu, že mám ten den tvořivou náladu a že něco napíšu. Tohle rozhodnutí dokáže člověka duševně povznést a úžasně mu zlepšit náladu, pokud to celé nezkazí tím, že se skutečně pokusí něco psát. Já tomu pokušení většinou dokážu odolat, ale někdy je má tvořivá sebedůvěra natolik silná, že mne přemluví a přiměje otevřít word a pohroužit se do světa mé vlastní fantazie.
Ovšem svět mé vlastní fantazie, to je takové veliké prázdné, bílé skladiště. Sem tam prostorem předusá cosi, co má příliš mnoho chapadel, kovových součástek, chobotů a barev, než aby to šlo nazvat regulérním nápadem. Proto se po chvíli od své fantazie odkloním a strávím pět či šest plodných minut civěním na blikající čárku kurzoru. To je ovšem poměrně nezáživná podívaná a tak tedy přesunu kurzorem zorané zorné pole na své bezprostřední okolí. To už je jiné kafe. Často to může být i docela vzrušující, člověk nikdy neví, co na mém stole objeví. A tak se stává, že si hraju s kousky lega, které jsem objevil mezi kladivem a pomalu tuhnoucím čajem, když tu najednou kdesi v džungli nervových spojení v šedé kůře mozkové přeskočí jiskra. Dostavil se nápad.
Zprvu mu příliš nedůvěřuju, ale když už si udělal takovou práci s tím mě napadnout, tak mu pro radost, aby se neurazil, dám prostor několika vět. Jenomže ono se ukáže, že tenhleten nápad je kluk vykutálená a přivedl si kamarády a já mám co dělat, abych svými prsty na klávesnici vyhověl všem jejich přáním.
Často se ale potom stává, že tuhle rozpustilou partičku začne celá sešlost nudit a vydá se tedy někomu jinému působit velmi živé a znepokojivé sny, a zanechá mě napospas mému bílému skladišti fantazie a načatému čemusi. Občas se některý z nich vrátí, aby se podíval, jak se mi daří a jestli se u mě neděje něco zajímavého, ale zpravidla zklamaně odchází dřív, než z něj stihnu na papír něco vymáčknout.

Takže abych to shrnul, jediné, co mě dělí od dráhy slavného spisovatele, je neochota nápadů pracovat pro mě. Jsou to líné mrchy. Ale nebojte, já jsem na ně vyzrál. Až se příště tahle tlupa objeví, zavřu je hezky do toho skladiště a dveře od něj zatluču. A zazdím.
Jenomže oni, skoro jako by něco tušili, se už pěkně dlouhou dobu neukázali…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Cerolline Cerolline | Web | 4. ledna 2014 v 16:54 | Reagovat

I já to moc dobře znám. Do hlavy se mi najednou vkradne nápad a já mám nutkavou chuť popadnout to nejbližší, čím by se dalo psát, a načmárat na papír všechna ta písmenka, která na mě křičí a vyžadují po mně neustálou pozornost. Ale jakmile udělám za příběhem tečku, je to nenávratně pryč.
Někdy se mi povede z hlavy vymáčknout zbytek, ale ten sotva stačí na prvních pár dílů mého nového velkolepého příběhu, který stejně zase skončí s otevřeným koncem. Jsou to prostě líné mrchy :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama