Jak jsem potkal slunce

19. ledna 2014 v 16:00 |  žblebty
Nedávno jsem měl to, čemu se říká duchovní zážitek. Šel jsem na autobus. Byla zima, večer, pršelo. Hodinky mi šly napřed o něco více než obvykle, takže jsem vyrazil dřív, než bylo nutné. Měl jsem spoustu času. Pomalu jsem se procházel deštěm a přemítal, co všechno bych býval mohl stihnout, kdyby bylo na moje hodinky spolehnutí. Ale neúnavné jemné ťukání deště do mého deštníku mě postupně izolovalo od všech zvuků světa i mé vlastní hlavy. Nechal jsem se ukolébat klepavým tichem a spolu s deštěm jsem projížděl očima ulici. Byly tam kaluže. Před jednou z nich jsem se zastavil a koukal do ní. Na jejím povrchu poskakovaly topící se kapky, osvětlené odrazem pouliční lampy. Ale já viděl něco jiného. Viděl jsem, že to nejsou kapky, ale blikající paprsky. A odraz lampy nebyl nic jiného, než slunce. Uprostřed deštivého večera na mě najednou vykouklo slunce. Z louže.Občas se pokouším básnit. Ale mé básně nejsou ničím, než hrudkou citu ozdobenou vánočními světýlky metafor a přirovnání. V tu chvíli jsem ale skutečně básnil. Svýma očima a duší.
Čučel jsem takhle do té kaluže asi pět minut a pak šel s přitroublým úsměvem na autobus. A to je celé. Není to zrovna akční příběh. Vlastně to ani vůbec příběh není. Ale to je ostatně podstata duchovního zážitku. Nic tam nepřibíhá. Není to příběh. Je to pauza. Chvíle, kdy vše stojí, kdy se vypravěč příběhu nadechuje k dalšímu pokračování a my náhle víme, že to co vypráví, je skutečně jen a jen příběh. Není to chvíle, kdy se něco stane, kdy nám něco dojde. Je to chvíle, kdy jen jsem a vše okolo je s námi.
Dívejte se do kaluží. Když se správně podíváte, tak i v té nejšpinavější z nich můžete najít slunce.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama