Básník a krása

3. ledna 2014 v 16:50 |  brepty
Láska je když…

Doplňte toto slovní spojení
Hledá se láska
Hledá se skutečné cítění
A ne jenom maska
Hledá se…

"Sakra já nevim."


Bylo září a byl večer. Městečko bylo zahalené teplým nočním vzduchem, tmou a tichem, rušeným pouze občasným autem drnčícím po vozovce hlavní silnice. V řídké síti ulic se málokdy hnulo něco jiného než listí zvířené mírným vánkem. Jednou z těch mála ostatních věcí, která se ulicemi města hýbala, byl Marek.


Marek se hýbal neurčitým směrem, vybaven propiskou, ohmataným zápisníkem a nepřítomným výrazem. Jeho fantazie byla rozevřena do všech směrů, připravena chytit jakoukoli příhodnou kolemjdoucí myšlenku pod krkem a přinutit ji spolupracovat.
Ven vyšel, aby unikl - nedokončené básni, čtyřem stěnám, káravému pohledu matky, úkolu z matematiky. Ven vyšel, aby pronikl - do světa fantazie a inspirace, do vnitřního světa svého génia, ve který bezmezně věřil. Nemohl ovšem najít vchod.
Po chvilkovém hledání to vzdal a začal se dovnitř probourávat zdí a násilnou silou se přinutil vidět kolem sebe věci nanejvýš poetické, plné mlhavých náznaků a vůní. V pavučinové prasklině na stěně domu viděl vrásky nebohého zdiva, blikající pouliční lampa změnila se mu v maják na obzoru pro můry a kaluž v zrcadlo hvězdného nebe, ačkoli na nebi nebyla té noci vidět hvězda ani jediná.
"Potřebuji najít nějaké obzvláště poetické místo" řekl sám sobě pracně zasněným hlasem. Šel potemnělými uličkami, sám sobě předstíraje, že bezcílně. Ve skutečnosti docela dobře věděl, kam jde. V městečku poetických míst mnoho nebylo a všechna, která tam přece jen zabloudila, měl dobře zmapovaná.
Po chvilce chůze se dostal na okraj městečka, kde volně přecházelo v něco, co Marek dost velkoryse pro sebe nazval "šumící lučinou" a vydal se pěšinou jen letmo naznačenou při kraji louky a vyhnul se rozlehlému kravinci, kterého si rozhodl nevšimnout. Namísto toho upíral svůj zrak k nebi, které bylo zakryté mraky.
"Ó hvězdy, vy," zarazil se, aby vymyslel nějaké vhodné romantické přirovnání pro gigantické koule vodíku a helia, které mu zrovna kryly mraky "vy zářící pihy noční tváře," pronesl, načež vytáhnul svůj ohmataný zápisník, našel kousek volného místa a nadšeně si metaforu zapsal.
Sám se sebou spokojený potom pokračoval k "hučící řece protínající posmutnělý hvozd", neboli ke skupince devíti stromů a devíti tisíc jako dítě vysokých kopřiv, kterou tekl místní potok. Nicméně byl zde dřevěný mostek obrostlý mechem, byl zde náznak malebného břehu, na kterém byly jenom dvě plechovky, byla zde tekoucí voda a v ní kachny.
Marek znovu vytáhl zápisník, tužku, opřel se lokty o zábradlí, naklonil se k vodě a zábradlí se naklonilo spolu s ním, jako by se chtělo podívat, co tam dole Marek vidí. Nechal proto radši naklánění a položil zápisník na plochu zábradlí a začal psát:

Pod zářícími pihami té černé noční tváře - na okamžik se zamyslel
Pod mléčnou lunou, jejíž matná záře
Proniká ke mně listovím,

"Co se sakra rýmuje s listovím? Musí to končit na "vím" nebo stačí jenom na "ím"?" spekulovala pragmatická část básnického mozku. Ke slovu se však po chvilce přihlásilo cosi, co by šlo nazvat básnickým střevem, či spíše mozkovým závitem, a pokračovalo:

Sedím sám jenom se žalem svým.

Každý básník totiž má nějaký žal. Jinak by snad ani nebyl básníkem. Kdo kdy slyšel o básníku optimistovi? Nikdo, protože to nikam nedotáhl. Ať už je zdrojem toho žalu nenaplněná láska, sužovaná nesvobodná vlast nebo snad obecné nepochopení a hrubost všedního světa, žal je tu vždy a je ústředním motivem tvorby. Markův největší žal byl ovšem ten, že trpěl naprostým nedostatkem žalu.
Básnické střevo se ještě pár řádků činilo, potom mu ale došla šťáva, tužka se zasekla, myšlenka přetrhla. Minutu či dvě ještě Marek sledoval těch několik veršů, než pochopil, že víc z toho alespoň prozatím nekouká, a strčil zápisník zpět do kapsy.
Znovu se tedy rozhlédl po svém okolí. Jeho pohled skotačil mezi kmínky stromů, sem tam se objevujícími kusy nočního nebe a zurčícím potokem. Vtom před ním zakvákala jedna z kachen na pozdní večeři.
"Ach rozumět tak řeči zvířecí, zvědět co si myslíš, vznešený ptáku!" oslovil Marek onu kachnu.
"Gdáč, Gdáč" pomyslela si vznešená kachna. A taky mu to hned řekla.
"Ach skutečně?" podivil se Marek "To je zajímavé!"
Kachna se ovšem nenechala zmást a pořádně na něj zakvákala, jak jí zobák narost, načež se ponořila hlavou pod vodu pro jakési sousto.
"Tak tedy sbohem, kachničko!" zavolal na kachnu, která v odpověď vynořila hlavu a zatřepala křídly.
"Kvák?" zeptala se zmateně druhá kachna.
"Gdáč gdáč kvá." odpověděla jí ta první a obě se kdákavým smíchem zasmály té povedené slovní hříčce.

Mezitím se Marek vydal znovu na cestu "posmutnělým hvozdem" a vymýšlel název pro svou básnickou sbírku. Měl ostatně hotových už celých sedm básniček a byl tedy nejvyšší čas pomýšlet na sbírku. Přešel na asfaltovou cestu vedoucí řadou na chlup stejných domů a rty se mu nehlučně pohybovaly, jak zkoušel zvuk potenciálních názvů, jako byly "Výkřik duše" nebo "Plamen mládí".
V mysli se mu vynořovaly ještě další podobně poetické názvy, na hladinu jeho vědomí se však neměly šanci dostat, protože ta byla momentálně zčeřená poetikou zcela jinou.
Z druhého konce ulice se k němu totiž blížila dívka, jejíž tělo samo bylo básní. Byla to Markova spolužačka, na kterou si sice nijak zvlášť nemyslel, před kterou ale občas nechával "omylem" ležet své zápisky a črty, v naději, že si jich všimne a zeptá se ho, co to je, na což by on odpověděl, že to jsou jenom takové jeho básničky a začal by je schovávat, ovšem dost pomalu na to, aby ona ho mohla zadržet a začít si jeho výtvory číst, zatímco on by se skromně usmíval a ona by ho ohromeně chválila a zeptala by se ho, jestli nemá ještě nějaké další básničky, které by jí mohl ukázat, on by se zeptal, jestli by jí je mohl ukázat třeba u společné večeře, s čímž by ona souhlasila a abychom to zkrátili, tak by nakonec dopadli jako starý pár v houpacích křeslech na verandě s houfem vnoučat okolo a Nobelovkou nad krbem. Ale nijak zvlášť si na ni skutečně nemyslel. Krom toho jeho básničky na lavici naprosto ignorovala.
Teď se na ni také pokoušel nijak zvlášť nemyslet, ale moc dobře mu to nešlo, zvláště proto, že na něj s rozvleklým "Čáu" mávala.
"Ahoj," odpověděl, a snažil se do tónu svého hlasu nenápadně zakomponovat svou rozevlátou kreativitu kontrastující s křehkou a citlivou duší. Chtěl na ní tímhle jedním sugestivně proneseným slůvkem silně zapůsobit, minout ji a pokračovat v básnické krasojízdě, a tak ho trochu rozhodilo, když s ním srovnala krok a začala konverzaci.
"Tak kam sis vyrazil, takhle na večer? Jdeš do klubu?"
Marek se snažil rychle vymyslet nějakou příhodnou odpověď vystihující jeho únavu životem, ale nakonec se musel spokojit s "Ne, nejdu."
"Jak to? Všichni tam budou, já, Nikola, Peťar, Móňa a tak. Pojď, nedělej zagorku. Je to psina. No ale zas jako je fakt, že tam poslední dobou byla nuda a jak se tam Vojta ztřískal minule, tak už ne vždycky každýmu nalejvaj, to máš zase pravdu no. Ale tak zase je tam vždycky sranda celkem. Pokud tam teda nepřijde Fíla a nezačne s těma svejma fórama. To je stejně ale hovado, co? Já ho vážně nechápu, vždyť je fakt trapnej už."
Marek pochopil, že řeka konverzace vesele proudí, zatímco on se teprve začíná osmělovat a převlékat do plavek, a tak usoudil, že se do plavání ani pouštět nebude a že své rozpolcené citlivé nitro bude nadále projevovat jen melancholickým přitakáváním. Uvnitř se tak mohl věnovat daleko naléhavějším problémům, jako jestli je "Osten lásky" lepší než "Výkřik duše", nebo jak si nenápadně přičichnout k jejím vlasům.
Když se ale opět k řece přiblížil, zjistil, že se její proud rozhodně neubírá tím směrem, jaký si představoval.
"… každopádně chci říct, že si myslím, že jsem konečně našla toho pravýho, chápeš? Tohleto je opravdový a je mi fuk, co o něm říká ta kráva Nikola, beztak jí zahnul jenom proto, že ho nechápala tak, jako já, nemyslíš?"
"No já bych ani neřek, že - "
"Viď, že jo? To je stejně skvělý mít někoho, s kým si můžu jen tak popovídat a tak. No nic, ráda jsem tě viděla. Měj se a drž mi palce s Danem."
Marek se vznášel na obláčku blaha. Ještě nikdy se necítil tak nádherně beznadějně, tak rozkošně odstrčený a nepochopený. Když se vrátil domů a usadil se znovu ke svému básnickému sešitku, přímo se rochnil ve svých mukách. Měl svou modlu, soka a hlavně žal, o kterém by mohl zpívat.

Ponechme teď Marka o samotě s jeho trocheji a daktyly a vznesme se nad střechy toho malého města a pokusme se z této drobné etudy vyvodit nějaké poselství. Z našeho vyvýšeného stanoviště můžeme vidět spoustu krásy. Vidíme krásné a vzdálené hvězdy, vidíme roztomile nemotorné kachny, vidíme krásnou Markovu spolužačku vychutnávající si krásu polibku s neméně krásným spolužákem. A skrze okno vidíme i Marka, krásně pohrouženého do sebe. Marka, který všechnu krásu pozoruje, ale nevidí. Popisuje, ale neprožívá. Marka, který krásu píše, ale nežije.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Amia Amia | Web | 9. ledna 2014 v 14:33 | Reagovat

To je.. zajímavé!
Četla jsem to na dvě etapy, moje chyba, ale spojení básníka s všedním životem, který utíká aniž by si básník skoro všiml, je fakt dobrý   :D

2 mechanickaokurka mechanickaokurka | E-mail | Web | 9. ledna 2014 v 22:29 | Reagovat

[1]: Ani se ti nedivim, vlastně teda divim, že jsi to vůbec dočetla, já sám bych neměl trpělivost :D Díky moc :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama