Leden 2014

Možná

30. ledna 2014 v 17:17 výšplechty
Mrtvý, mrtvý, mrtvý.
Další, další, ještě jedna smrt.
Dalších tisíc hnátů opuštěných krví.
Strach z konce bez začátku.

A možná přes to…

Pláč a pláč a smutek s pláčem
dětí, jež matky neutěší,
jež chtěly jen pohladit a běžet za životem,
jen hrát si. A ne se samopalem.

A možná přes to…

Čísla, sumy, sumy, čísla, sumy,
masky z čísel, masky slov.
Masky ze životů, auta, školy, domy,
masky se smějí na slzavé tváři.

A možná i tak…

Bordel, bordel, bordel. Lidi.
Vajgly nervů, kouře zloby.
Ale každý svou dušičku cídí
a bordel háže přes plot sousedům.

Ale možná přece…

Bída.
Bída, hlad a lhostejnost.
Naději utrpení obyčejně střídá.
V jednom, ve stovce a v milionu.

A možná přesto přese všechno…
Možná přece věřím,
že svět může vydechnout a znovu vdechnout.
Že může být líp.

Možná už cítím ten proud dechu,
možná stejně všichni jsme.
Jsme. Jen jsme a beze spěchu
všichni stejně dýcháme.

... a Já

25. ledna 2014 v 19:32 brepty
Pondělí ráno. Ráno. Snídaně. Rohlík s marmeládou a křik.
Škola. Nesmysly. Nesmysly, nesmysly, nesmysly, nesmysly, nesmysly, nesmysly. Šepot, křik, smích. Zvonek, domů.
Odpoledne, večer, noc.
Nic.

Úterý. Ráno. Míchaný vajíčka, zuby, kalhoty, boty, ulice.
Škola. Nesmysly. Nesmysly, bláboly a kecy. Blbosti. Zvonek, domů.
Doma. Odpoledne, večer, noc.
Nic.

Středa. Zítra. Dnes ještě ne, až zítra. Ráno, snídaně, křik, mikina, taška.
Škola. Šeď. Nesmysly, nuda a šeď. Pořád a pořád. Nuda a šeď. Zvonek. Domů.
Odpoledne, večer, noc.
Zítra.

Čtvrtek. Čtvrtek. Dneska. Müsli, zuby, holení. Štětec, barvy, taška. Ven.
Škola. Nesmysly, nesmysly a nesmysly. 13:51, 13:52, 13:53, 13:54. 13:55. Jo. Zvonek. Jídelna.
Škola, učebna. 14:30. Ona. Ona! "Ahoj!", "Ahoj." Jo. Plátno, barvy, štětec. Ovoce. Dva metry. Dva metry a pak ona. Vlasy, ruce, pootevřená pusa. Rty. Bože!
Konec. "Tak ahoj!" "Ahoj." Konec. Domů.
Doma. Večer, noc.
Ona. Ona… a já.
Nic.
Už ne.

Pátek. Ráno. Snídaně. Máma a brácha. Ven. Ona.
Do školy ne. Tam ne. Ulice, domy, auta, rámus. Kam? Kde? Jak? Pád, žiletka, pistole, prášky… Ne. Těžko, přetěžko. Ona.
Kroky, auta a rámus, další kroky a pak ticho. Stromy, ticho a koleje. Dvě ledové nekonečné kolejnice. Chlad na zátylku a nahoře nebe. Modré. Ona.
Dlouhá doba. Minuty, snad hodiny. Myšlenky, vzpomínky, slzy. Hodiny. Slzy, vzpomínky a nakonec i myšlenky… mizí.
Mizí. A je ticho. Nepláču, nevzpomínám. Nemyslím. Jsem. Je ticho. V mé hlavě je ticho a já jsem. Všechno je. Všechno je a všechno je krásné a plné a živé a nebe je modré a stromy jsou zelené a kolejnice jsou…
Vlak. Vlak. Zvuk, rychlost. Vlak. A smrt.
Ne. Ne, smrt ne. Já… já nechci. Vstávám a žiju.
Žiju... já žiju.

Množstevní

22. ledna 2014 v 18:18 výšplechty
Tolik lásky, tolik zloby
tolik prázdna, tolik plna.
Tolik vajglů tolik silnic zdobí,
když noc pluje tmou.

Tolik květin ve tmě spí
pro tolik slepých očí
jež na zraku tolik lpí,
že nevidí tmu.

Tolik ložnic, tolik závěsů,
tolik uřvaných estrád.
Tolik starých dobrých časů
pohlcených tmou.

Tolik života a tolik smrti,
tolik lásky. Tolik lásek.
Tolik lásek, která smrdí
jako ryba - od hlavy.

Jak jsem potkal slunce

19. ledna 2014 v 16:00 žblebty
Nedávno jsem měl to, čemu se říká duchovní zážitek. Šel jsem na autobus. Byla zima, večer, pršelo. Hodinky mi šly napřed o něco více než obvykle, takže jsem vyrazil dřív, než bylo nutné. Měl jsem spoustu času. Pomalu jsem se procházel deštěm a přemítal, co všechno bych býval mohl stihnout, kdyby bylo na moje hodinky spolehnutí. Ale neúnavné jemné ťukání deště do mého deštníku mě postupně izolovalo od všech zvuků světa i mé vlastní hlavy. Nechal jsem se ukolébat klepavým tichem a spolu s deštěm jsem projížděl očima ulici. Byly tam kaluže. Před jednou z nich jsem se zastavil a koukal do ní. Na jejím povrchu poskakovaly topící se kapky, osvětlené odrazem pouliční lampy. Ale já viděl něco jiného. Viděl jsem, že to nejsou kapky, ale blikající paprsky. A odraz lampy nebyl nic jiného, než slunce. Uprostřed deštivého večera na mě najednou vykouklo slunce. Z louže.Občas se pokouším básnit. Ale mé básně nejsou ničím, než hrudkou citu ozdobenou vánočními světýlky metafor a přirovnání. V tu chvíli jsem ale skutečně básnil. Svýma očima a duší.
Čučel jsem takhle do té kaluže asi pět minut a pak šel s přitroublým úsměvem na autobus. A to je celé. Není to zrovna akční příběh. Vlastně to ani vůbec příběh není. Ale to je ostatně podstata duchovního zážitku. Nic tam nepřibíhá. Není to příběh. Je to pauza. Chvíle, kdy vše stojí, kdy se vypravěč příběhu nadechuje k dalšímu pokračování a my náhle víme, že to co vypráví, je skutečně jen a jen příběh. Není to chvíle, kdy se něco stane, kdy nám něco dojde. Je to chvíle, kdy jen jsem a vše okolo je s námi.
Dívejte se do kaluží. Když se správně podíváte, tak i v té nejšpinavější z nich můžete najít slunce.

Noc

17. ledna 2014 v 17:17 výšplechty
Je noc. Snáší se ticha křik
a potopa temnot všude kolem.
Jen noc a v dálce topící se vzlyk
dělají společnost duši zmítané bolem.
Snáší se noc a planou nevidomé oči,
kočky mrouskají se někde v dáli,
jako my, když jsme na lásku si hráli
a nevěděli, kam nás život stočí.
Zvučná basa zpívá píseň hloubky,
která hltá oči bdělých
a luna shlíží na toulky
dvou šťastných rozechvělých.
Hvězdy, jak dírky na punčoše noci,
dovádějí v nedohlednu
a má duše zvolna klesá ke dnu,
k propasti, z níž není pomoci.
Snáší se noc jak píseň nekonečná,
co nedozpívá nikdo z nás.
Hlídá naše smutky, stálá, věčná,
zatímco mrouskají se kočky a bručí kontrabas.

Kytáty mutrců

15. ledna 2014 v 19:58 knihomolovo krmivo
Po světě chodí a chodily stovky lidí, ke kterým z různých důvodů vzhlížím. Moji rodiče, protože žijí život s radostí, Jaromír Nohavica, kvůli písni Hlídač krav, náš školínk, protože má boží montérky a čepičku a vlastně tak nějak vzhlížím k většině lidí v mém okolí, protože jsem poměrně malého vzrůstu. Je tu ale ještě jedna kategorie lidí, ke kterým vzhlížím. Ti totiž stojí na piedestalu moudrosti. Pár cihliček z těch piedestalů vám teď předložím k nahlédnutí :)

Není šedivých dnů. Jsou jen unavené oči, které nechtějí vidět jejich svátečnost.
Jan Werich

Inteligentní lidé se snaží problémy řešit. Geniální se je snaží nedělat.
Albert Einstein

Jak jednoduchý je recept na šťastný život. To co děláme, dělat z lásky k věci.
Karel Čapek

Je lepší být nenáviděn pro to, jaký jsi, než být milován pro to, co nejsi.
Kurt Cobain

Je zhola zbytečné ptát se, zda má život smysl, či nikoli. Život má takový smysl, jaký mu sami dáme.
Seneca

Člověk, který se bojí být směšný, nemůže být nikdy až do poslední nitky veselý.
Karel Čapek

Všechno, co opravdu potřebuji znát, jsem se naučil v mateřské školce.
Robert Fulghum

Nejpodivnější věc na budoucnosti, je představa, že naši dobu budou nazývat "staré zlaté časy"
Ernest Hemigway

Na prknech

11. ledna 2014 v 18:19 výšplechty
Třese se jiskra dmýchaná,
klepe se a čeká.
Světla a chvíle zpěněná
a dusno svůj strach svléká.

Letím slovy, hořím tichem.
Letím slovy, hořím v letu.
Až dopadnu, budu ležet v sále tichém,
až dopadnu, navrátím se světu.

Teď ale ne. Ještě mě nech.
Ještě chvíli budu létat slovy,
létat slovy po prknech.

Smutek

8. ledna 2014 v 16:36 výšplechty
Ukládáš své smutky
Do skříňky z ořeší
Hladíváš slzy padající do hloubky
Noci, která temnotou tě konejší

Hladíváš slzy a ty tě hladí zpátky
Otevíráš ústa k prosbě,
Však vyjde jen vzdech krátký,
Který hned zas dusíš v sobě.

Hroužíš se do svých smutků
A ony jak matka obejmou tě
Sejmou vinu ze tvých skutků
A odpustí ti krutě

Krutě ti dají zapomenout,
Poskytnou útočiště
Potom však dají se připomenout
A už nepustí tě.

Tam kde vřelá náruč smutku byla
Bude čekat kobka chladná jako sten
Slza, jež dřív tvé hříchy smyla
Bude zase pouhou slzou jen.

Tvůrčí proces

4. ledna 2014 v 16:00 žblebty

Ve třetí třídě nastal v mém životě velký zlom. Napsal jsem báseň. Jmenovala se "Jarní tetelení", měla asi osm veršů a obsahovala rýmy typu pán-tulipán, ale byla zařazena do školního časopisu a to bylo pro mě razítko potvrzující literární kvalitu a úspěch, povolující dmout se pýchou. Ze samého nadýmání mě napadlo, že se stanu slavným spisovatelem. Nevím už jistě, jestli toto přesvědčení vystřídalo přání stát se zpěvákem, učitelem, hercem nebo popelářem, nevím ani, jestli toto střídání stráží na mém žebříčku hodnot a cílů proběhlo měsíc, týden, dva dny nebo osm minut na to, ale někde v pořadí tahle myšlenka určitě zůstala.

Básník a krása

3. ledna 2014 v 16:50 brepty
Láska je když…

Doplňte toto slovní spojení
Hledá se láska
Hledá se skutečné cítění
A ne jenom maska
Hledá se…

"Sakra já nevim."


Bylo září a byl večer. Městečko bylo zahalené teplým nočním vzduchem, tmou a tichem, rušeným pouze občasným autem drnčícím po vozovce hlavní silnice. V řídké síti ulic se málokdy hnulo něco jiného než listí zvířené mírným vánkem. Jednou z těch mála ostatních věcí, která se ulicemi města hýbala, byl Marek.