Osmnáct

18. prosince 2013 v 17:00 |  žblebty
Není zrovna jednoduché být osmnáctiletý. Mám s tím už několikaměsíční zkušenost a můžu vám tak potvrdit, že to přináší spoustu problémů.

Člověk je oficiálně považován za dospělce a musí neustále potlačovat svoje tendence chovat se jako mládě. Musí se naučit zacházet s věcmi jako peníze nebo auto a musí odolat touze stavět sněhuláky nebo hrady z písku. Snaží se uhájit si svoje místo mezi dospěláky, dokázat svůj přehled, zkušenosti a vševědoucnost ale neustále mu to komplikují věci jako hormony, matematika nebo matčiny nasliněné kapesníky na tvářích.
Společnost o těch problémech, které v těchto nesnadných dnech zažíváme. Drtivá většina oné společnosti má dokonce svoje vlastní zkušenosti s osmnáctiletostí. A přesto přese všechno dělá společnost všechno proto, aby naše trable ještě rozmnožila.
Učitelé jsou například naprosto hluší vůči naší osmnáctiletosti. Můžete jim horem dolem vysvětlovat vám tak zřejmé pravdy mladého života, otloukat jim o hlavu nesmyslnost systému a ukazovat jim váš niterný postoj a oni, jakoby snad sami to vnitřní osmnáctileté pnutí nezažili, stejně budou pokrytecky, cynicky a zarputile tvrdit, že sysel se píše s ypsilon.
Ale co je tím problémem, co je to pnutí, mohli byste se ptát, kdybyste to sami nezažili. Jde o to, že nejsme ani dospělí, ani děti. Dokud jsme byli děti, postupně jsme střídali pocity, že chceme rozumět úplně všemu, že nechceme rozumět vůbec ničemu, že nám vůbec nikdo nerozumí a že my rozumíme úplně všemu.
Teď už děti nejsme a tyhle pocity ze sebe setřásáváme, ale jakoby je nemělo co nahradit. Ještě nejsme dospělí a zkušení, abychom skutečně rozuměli. I když se tak snažíme tvářit, nikdo nám to "nežere". Všichni totiž zapomněli na ty problémy s osmnáctiletostí, ale zato si moc dobře pamatují, že osmnáctiletí ještě ničemu nerozumějí.
To jsou ta muka. Nerozumíme. Nerozumíme, i když chceme a víme, že bychom měli a že jednou možná budeme. Jednou je ale daleko. Teď; teď, když už nejsme děti, když se snažíme vrhnout do života, začít a začít lépe než ti před námi, nás všichni stahují zpět a křičí na nás, že ničemu nerozumíme. My víme, že ne! Ale hlavně víme, že cítíme něco, co by chtělo porozumět a co snad i rozumí, ale je to divoké a nemluví to lidskou řečí. Je to v nás a řve to a křičí, ale my to neumíme ovládat a pustit ven. Až budeme starší, snad se to naučíme krotit a ono se naučí lidskou řeč, takže tomu porozumíme. Ale do té doby se to unaví, zkrotne, ztloustne a všechny pravdy, co kdy řvalo, zapomene. Asi.
Jsme mladí a nerozumíme. Ale cítíme. Cítíme někdy tak silně, že až šílíme. Nevíme co to je, nemůžeme dávat odpovědi. Jen klást otázky.
Proč má ropa větší cenu než život a Země? Proč sloužíme penězům a úřadům? Proč jeden Američan váží stejně jako jedna africká rodina? Proč se neučíme vymýšlet nové věci, ale opakovat staré? Proč nás bolí, když vidíme naše milované šťastné s jinými? Kdo to jsou, ti cizí lidé? Proč se bojíme říkat velká slova? Proč lžeme? Proč se lidé nenávidí ve jménu lásky? Proč se lidé nenávidí? Kde je láska?
Je mi osmnáct a ničemu nerozumím. Tak mi to zkuste vysvětlit. Snad to pochopím.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Eliška Eliška | 5. května 2014 v 19:54 | Reagovat

tak tohle je důkaz, že se dají vyjádřit i pocity, které omezenec jako já považuje za nevyjádřitelné.. děkuji

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama