Táta

5. října 2013 v 18:24 |  žblebty
Táta
Dvě slabiky, čtyři písmena. Krátké slovo. Očití svědkové tvrdí, že bylo spolu s mámou a plejtvákem v mém repertoáru mezi prvními. V tom věku bylo pro mě nepředstavitelné, že to slovo si drze vypůjčují a přivlastňují miliony (a v různých překladech i stamiliony) dětí a myslí tím něco úplně jiného než ten neskutečně vysoko se tyčící vousatý obličej.


A co těmi čtyřmi písmeny myslím já, teď, o nějakých patnáct, šestnáct let později? Tak ty vousy, ty by tam pořád ještě pasovaly, i když už zdaleka nejsou tolik rezavé a netyčí se vysoko nade mnou, naopak, jejich nositele o pár čísel převyšuju.
Ovšem dnes jednou z prvních věcí, které mi ve spojení s tátou přijdou na mysl, jsou dialogy s ním. O všem možném, od Romů přes komunismus až po lékařství. To je oproti minulosti naprostá novinka. Tedy ne, že by se u nás na tyhle témata nevedly hovory, ale byl to vždycky monolog a jedna z mála vsuvek, které vyslovil druhý účastník těchto hovorů (já nebo nějaká jiná oběť), zněla zpravidla: "Můžu už jít?" Dnes s tátou naopak stále častěji zabředáme do víceméně regulérních debat. Mám totiž nutkavou potřebu s ním nesouhlasit. A není to ani tak tím, že bych se snažil od něj nějak výrazně distancovat, spíš beru debatu s ním jako výzvu. Pokud bych dokázal zvítězit s ním v řečnickém klání, řekl bych, že bych se mohl rovnou bez předchozího studia hlásit o doktorát jakéhokoli oboru. Má totiž vedle intelektu, argumentů a zkušeností na své straně i pořádnou dávku tvrdohlavosti.
Další asociací by určitě byly různé domácí a chalupářské práce, při kterých mu asistuji jako podržtaška, případně óchač a áchač (podle citoslovců, kterými jsem pověřen obdivovat jeho práci). Při těchto příležitostech táta nikdy neopomene pronést nějakou variaci na historku ze života Bohumila Hrabala, jehož otec miloval motocykly a poctil svého syna možností podobné asistence při opravě karburátoru. Načež se budoucí spisovatel při držení kontramatky vyzvracel do rozdělovače.
Je těžké shrnout význam těch čtyř písmen do pouhých několika set slov. Jsou v nich ukryty právě ty hovory a společné práce, věčné historky a hlášky, písně zpívané za jízdy autem pořádně nahlas, čert vem slova a původní melodii. Nevím jak, ale nějak se do toho slůvka skrylo i tátovo věčné vyvařování, pohřeb našeho morčete, Trpajzlíček Alojzíček, večery u fotbalu, jásává radost z gólu následovaná rozkřičeným objetím i společné truchlení po prohře. Také společné souboje v šachu, piškvorkách, kulečníku, stolním tenise i ve fotbale, v něčem (v šachu a v piškvorkách) mám proti němu šanci jako šlapací autíčko proti buldozeru, v něčem jiném (ve fotbale a snad i v "pinčesu") mám převahu já. Stejně to ale na toho druhého vždycky zkoušíme.
Výčet asociací je málem nekonečný. A i kdybych popsal ještě stovky stránek, moc by to nepomohlo. To, co myslím slovem "táta" vystihne stejně nejlépe to slovo samotné. Táta je prostě… táta.
A až bude potřebovat podržet kontramatku, tak se mu vždycky rád vyzvracím co rozdělovače.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama