Říjen 2013

Česká povaha

14. října 2013 v 17:43 žblebty
O tom, jací my Češi jsme, se mluví poměrně hodně. Pesimisté říkají, že jsme národ vyčůraných zlodějů a nevděčníků, optimisté, že jsme bodří chlapíci se smyslem pro humor a zlatými ručičkami, a cizinci si zase většinou myslí, že jsme nerudní srabi. Jak už ot tak bývá, pravdu mají všichni.

Ticho

10. října 2013 v 17:25 výšplechty
Ticho kráčí po pěšině
A lehá si do trávy
Spí
Spí a sny se zatím
Rozutekly do dáli

Němý dech jeho spánku
S dechem větru povídá si
Já si lehám do trávy
A za zvuků bezhlasé krásy
Spím

Živote, ty děvko proradná

8. října 2013 v 18:00 | můj táta |  výšplechty
Výjimečně sem dávám výtvor odjinud, než z mé skromné zahrádky. Toto je první a jediná báseň mého táty a je vskutuku grandiózně dekadentně symbolistní.

Snad je to k pláči
Že čím víc chlípný chtíč
Svou housku v moči denně máčí,
Koně lžou.
Čím víc, tím líp.

Máme snad však proto
Jíst prožluklé maso zpuchřelých opic?
A sát krvavě žlutý hnis
Z těl chcíplých tasemnic
A potom položit svůj starý hřib
Na nahá břicha těhotných ryb?

Dost!
Teď musíme už vyrůst z dětských plín
A ne snít o opojné vůni vzdálených prasečin.
Radš s živočišnou rozkoší
Chcát na půvabné blizničky kopretin.

Já sedím nahý na skále a pláču.

Táta

5. října 2013 v 18:24 žblebty
Táta
Dvě slabiky, čtyři písmena. Krátké slovo. Očití svědkové tvrdí, že bylo spolu s mámou a plejtvákem v mém repertoáru mezi prvními. V tom věku bylo pro mě nepředstavitelné, že to slovo si drze vypůjčují a přivlastňují miliony (a v různých překladech i stamiliony) dětí a myslí tím něco úplně jiného než ten neskutečně vysoko se tyčící vousatý obličej.