Uklízení

24. září 2013 v 18:00 |  žblebty
Miluju uklízení. Kupodivu nejsem s touto úchylkou na světě sám. Svět je plný lidí, kteří by nejraději používali parfém s vůní gumových rukavic, kteří mají potřebu třídit krabice lupínků podle velikosti a kteří místo s plyšákem spí s prachovkou. Nebojte. Já nejsem jedním z TĚCHHLE.


V mém pokoji je to, čemu ani odborná terminologie nemůže říct jinak než "bordel". Je tu k nalezení týdny staré nádobí, do vrstvy prachu se dá v některých místech malovat prstem jako na zadní sklo auta a obecně je tu spousta věcí, které jsem měl už dávno vyhodit. Ty popravdě tvoří téměř polovinu veškerého objemu mého pokoje.
Já mám ale na práci důležitější věci, než si všímat takovýchhle detailů, jako třeba házet si s hopíkem o zeď. A tak mě na ně musí upozornit někdo jiný. Buď má matka, nebo moje přítelkyně, nebo ta nepatrná část mé osobnosti, která se pokouší ze mě stvořit dospělého a zodpovědného člověka. A v tu chvíli to začne.
Při tom uklízení by se mi většinou hodil šnorchl. Nořím se do hromad oblečení, vrstev prachu, starých knih a papírů, a když se dostanu v rámci svého úklidu ještě hlouběji, přímo se topím ve vzpomínkách. Většinou se takhle pár hodin radostně potápím, aniž by faktický úklid dostál nějakého pokroku. Po vynoření nad hladinu se ale mocně nadechnu a s velkým elánem všechno třídím, čistím, probírám a samou pýchou rostu alespoň o deset čísel. Seřazuji a dekoruji, plánuji zvelebovací procesy a to už hlavou málem dřu o strop.
Tohle ale spousta lidí dobře zná. A stejně tak spousta lidí dobře ví, co přijde potom. Postupně, úplně nenápadně se do pokoje po čase vplíží binec. Udržovat totiž pořádek a bránit binci ke vstupu vyžaduje trpělivost, pečlivost a sílu vůle. Vlastnosti, kterých si já osobně velice cením a kterých se mi tak žalostně nedostává.
Inu, jsem muž. Nemám rád generalizace, ale na mě sedí. Jsem ješitný, nemám periferní vidění a energií buďto mrhám nebo se pouštím do velkých, ojedinělých akcí. Muž ulovil mamuta, opravil střechu, udělal revoluci. Já udělal to a to, o zbytek se už, světe, postarej ty.
Svět se nepostará, postará se žena. Když ale žena není, po čase se vplíží zase binec. Maso se sní, střecha opotřebuje, stát prohnije. A muž, jsa lenochem, to nečinně pozoruje, dokud mu buď žena, nebo něco v něm neřekne, že to stačilo. Vyrazí tedy válečný pokřik, pomaluje si obličej barvami a zabije mamuta, zbourá střechu a postaví novou, svrhne a zadupe vládu, uklidí ten binec. A když ten veliký čin vykoná, dá si nohy nahoru a jde to zase všechno od začátku. Přitom by stačilo neházet ponožky na zem a sem tam utřít prach.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama