Jak mizí sny

12. září 2013 v 19:40 |  brepty
Světlo mi vykřiklo do očí. Hned se zase ale mírně omlouvá a pohladí mě po zmuchlaný tváři. Budík to zřejmě ale pobavilo tak, že se rozesmál ranníma zprávama. Zase ho uklidňuju a vymaním se z péřovýho objetí. I přes svůj chlad se podlaha zřejmě chce kamarádit a tak si s nesmělejma chodidlama celou cestu do koupelny s polohlasným ťapkáním povídá. Tam si stoupám na schůdky a vítám se. Moje oči na mě rozespale mrkaj na pozdrav a při zívnutí mě zdravěj i zuby, spolu s hluboko se klanícím jazykem. To už ale na scénu nastupuje bledě modrej kartáček a lechtá zuby, který si hihňáním div necvrnknou do dásní. Auťáky na mým pyžamu už chtěj odjet pryč, takže se začínám převlíkat.



Venku se paneláky natahujou co nejvejš a slunce se jejich hře jenom směje. Mámina ruka objímá tu moji. Dole v krku mě šimrá strach.
"Bojíš se?" zaletěj ke mně maminčiny hebký slova. Já ale vrtím hlavou. Do nový školy se těším. Kostky chodníku jdou vážně jedna za druhou jako vojáci, ale stýbla trávy se jim smějou a skáčou si, jak chtěj, jedno přes druhý.
Ve škole bude hodná paní učitelka, bude mít příjemnej hlas a tmavý vlasy, budou tam vonět křídy a budou tam obrázky z Afriky, jako v tý starý. Těším se. Strach mě šimrá v krku.

Všechno září, všechno křičí. Kluci, holky, bačkůrky, chodby, paní učitelky. Maminčina pusa ještě hřeje. Na dveřích se kroutí nápis druhá á. Áčko vypadá jako raketa. Bojím se.
Raketa vzlítává, dveře se otvírají a zvou mě dovnitř. Kluci, holky, hlasy, smích, zelená tabule, paní učitelka s malejma očima. Její suchá dlaň mě škrábe. Židlička mě na sebe usadí a slabikář se leze z aktovky podívat ven. Zvonek exploduje a hodina začíná.

Maminka už určitě brzo přijde. Přijde, pohladí mě úsměvem, zeptá se mě, jaký to bylo a já jí řeknu, že si se mnou nikdo nepovídal a že paní učitelka má suchý ruce. Kamínek se rozloučí s mojí botou a odlítá pryč do dálky. Ale to vůbec nevadí, protože maminka mě pohladí a doma mi udělá kakavo. A mně to přece nevadí, za pár dnů už si třeba povídat budou, to bude v pořádku.
Maminka přišla. Nepohladí mě ale úsměvem, její rty si mě vůbec nevšímaj. "Tak jdem," vypadlo z nich akorát. Její dlaň sice objímá tu mojí, ale vůbec se mi to nelíbí. Já jenom chtěl svoje pohlazení, maminko! Ta si mě ale nevšímá a já nevim co říct.
"Uděláš mi doma kakavo, mami?"
"Mirečku, já dneska vážně nemám náladu vám zase podstrojovat."
Polykám slova, ale je to jako polykat oblázky. A když je spolknu, tak mi začnou drásat krk a mě se chce brečet. Ticho mě ale tíží a tlačí k zemi, tak abych se mu vyhnul, kuňknu: "A tatínek?"
"Jo, tak na tatínka se teda nespolíhej. Ten není ani schopnej si utřídit vlastní život. A to má ženu a malý dítě! Ach jo. No tak si breč, no. Ono je to někdy lepší."

Hrozně moc Patů a Matů na tapetách na mě dělá "A je to!". Ale není to. Maminka mi dává pusu na dobrou noc. Ale jen pusou. Očima ne. Tatínek ani pusou. Už ne.
Spím.

Budím se. Zvoní budík. Musim vstávat. Ach jo.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama