Rande v kině

6. června 2013 v 20:31 |  brepty
Slunce ho pálilo za krk, když za poplivaným sklem četl program kina natisknutý na barevném papíře. Mezi thrillerem o hrdinném mimozemšťanovi a romantickou komedií o muzikantce a jejím fanouškovi mu najednou připadal jím vybraný animák Plesk ho!, s podivně tvarovanou plastelínovou žábou na plakátech, jako dost slabá volba. Dotek hodinek trošku ochlazoval jeho sluncem rozpálenou kůži. Letmý pohled - ještě deset minut. Nepřijde. Určitě.
Před strachem z pohledu na prázdnou ulici pořád upíral oči na plakát s žábou a studoval obsazení. Jasně že nepřijde, vždyť je to film pro děti.

Konečně se obrátil čelem k ulici. Jeho zpocené chodidlo si s pořádným mlasknutím pláclo s jeho sandály. Bože já mám nemožný boty. Ulice prázdná nebyla. Pohled na ni ale stejně skýtal pramálo útěchy, Veroničina střapatá hlava nebyla v dohledu. Zato se ke vchodu do kina valila rodinka, kterou tvořily dvě ječící děti, chlupatý pupek a někde mezi tím byla nenápadně umístěná ztrápená tvář matky rodiny. Z druhé strany přicházel hlouček asi dvanáctiletých kluků s jakýmisi skákajícími gumovými hračkami. Celou svou bytostí se bránil nutkání podívat se na hodinky. Ještě 6 minut. Ne, tady to nevydržím.
Vešel prosklenými dřevěnými dveřmi dovnitř. Uvítala ho ulepená místnost plná plakátů na filmy s datem premiéry někde mezi posledním týdnem a třemi roky zpátky. Vyhnul se pohledem znervózňujícímu úsměvu uvaděčky, která vypadala o pěkných pár let starší než všichni dnešní návštěvníci dohromady a zamířil k lesklé cedulce s černým panáčkem.
Na záchodech se opřel rukama o umyvadlo a upřeně se zahleděl do lesklé plochy před sebou a vytáhlého obličeje na ní. Zvláště kriticky si prohlížel jeden neposedný pramen vlasů, který rebelantsky odstával někde nad uchem. Pokoušel se ho zkrotit a usadit ho na jeho právoplatné místo za uchem, ale jeho nátlak se ani po navlhčení nesetkal s úspěchem. Teď byl rebelantský pramen sice menší, ale zato odstával ještě výrazněji. V záchvatu zuřivosti pak zlikvidoval svýma rukama výsledek své práce doma u zrcadla a zanechal na své hlavě spoušť, ve které onen pramen už nevyčníval, protože byl ve stejné vzdálenosti od hlavy jako všichni jeho kolegové. Několika rychlými tahy ruky pak bylo bojiště ukočírováno do relativně přijatelné míry.
Hodinky ho na pravé ruce znovu začaly podivně tížit. Letmý pohled - dvě minuty. Ještě v rychlosti před ušmudlaným zrcadlem zkontroloval svůj chrup a pleť a vyrazil ze dveří. Zírala na něj opět ta samá ulepená místnost se zelenými dlaždičkami a uvaděčkou. Bylo zde teď více lidí, ale střapatá hlava nikde. Nepřišla. Nepřijde.
Někdo mu zaklepal na rameno. "Ahoj" řekly vesele velké bílé zuby zpod záplavy zrzavých vlasů.
"Jé, a-ahoj" lekl se "jak, jak - hm, kde ty se tady bereš?" bože, vypadám před ní jako debil, pomyslel si. Pak mu to došlo - ona přišla!
"No pozval jsi mě sem snad ne?" odpověděly zuby a roztáhly se do úsměvu.
"No jo, jasně" usmíval se nervózně. Někde v útrobách jeho mozku, v jednom z těch inteligentnějších center, se mezitím zrodila úvaha, že je zajímavé, že přestože v příchod Veroniky doufal a nervózně ho očekával, když ta kýžená chvíle nastala, spíše než úleva ho začala s rychlostí a silou laviny zaplavovat panika. Ovšem tato úvaha se na povrch jeho vědomí nedostala, jelikož ho celé momentálně zabírala jednoduchá, avšak nanejvýš naléhavá otázka - Panebože, co mám dělat?!?
Prozatím byl ovšem od jejího řešení ušetřen. "Tak asi jdeme, ne? Už tam slyším reklamy." Prohlásily Veroničiny zuby zvesela a on ucítil dotek paže na svém rameni. Zuby se pak zasmály a nahradila je zrzavá hříva, jak se majitelka obou těchto vymožeností otočila směrem k uvaděčce a vchodu do sálu.
Když za ní pár vteřin zíral, uvědomil si, že to byla její paže, která se ho dotkla. Okamžitě začal pociťovat vzrušení a pohoršení z toho, že ho nepociťoval už v okamžiku doteku. Inteligentní mozkové centrum mezitím učinilo další pokus prodrat se do popředí s nějakou racionální myšlenkou, ale narazilo na bariéru ještě silnější než předtím.
"Luky!" vyrušil ho z úvah o souvislosti letmého fyzického kontaktu a emocionální náklonnosti hlas deroucí se zpod vlasů.
Díky tomuto vyrušení konečně našlo inteligentní mozkové centrum skulinku a okamžitě jí využilo. Když jste jednou mozkové centrum teenagera, musíte se naučit využívat každé příležitosti, jak se prosadit.
"No jo, vždyť já mám vlastně lístky, že jo." zasmál se poněkud nuceně a vyndal z kapsy poněkud zmuchlané lístky a podal je poněkud převoněné obstarožní uvaděčce.
"Na co to vlastně jdeme?" zeptala se tlumeně Veronika, když vcházeli do ztemnělého sálu za zvuků reklamy na přípravek proti plešatění. Film ještě nezačal.
"No hm, já ani přesně nevim, vybral sem to namátkou… asi to bude blbost, nějakej animák to je." řekl s nuceným smíchem a začal hledat volná místa. V jeho mozku se mezitím vedla úžasná bitva, o které by Homér napsal ohromující epos, kdyby ji ovšem mohl shlédnout a kdyby snaha o zachování klidu a rozumu a snaha řvát, skotačit, brečet a líbat měly lépe vyhraněné charakterové vlastnosti. Takže raději zatáhl rolety svého vědomí a snažil se soustředit svou bouřící mysl na nalezení volných sedaček.
"Super, animáky miluju" zasmála se, zatímco se začali prodírat uličkou přes nepříliš spolupracující rodinku.
"Ta-tak asi tady… chceš tady n-nebo…" rozpačitě vymýšlel, jak se zachovat při výběru sedaček, jestli to nepodléhá nějakým přísným společenským pravidlům, avšak než vůbec dokázal ve své hlavě zformulovat sousloví "přísná společenská pravidla", seděla už hříva na červené sedačce, s očima spokojeně přilepenýma na reklamu na místní hotel. Nervózně si tedy sedl po její levačce a oči poslušně stočil na plátno, zatímco bitva v jeho mozkovně vrcholila. Vzápětí se rozhodlo. Kontrolu přece jen převzal zdravý rozum, avšak za výrazné asistence nervozity.
Takže zhruba v tu chvíli zaznamenal Veroničinu poznámku starou asi minutu a uvědomil si, že by to mohl použít jako námět ke konverzaci. Na jednu stranu ovšem nechápal, proč vlastně touží po konverzaci, když už jenom dýchání stejného vzduchu mu natolik roztepává srdce, že s obtížemi myslel. Natož pak mluvit.
Než tomu však stačil zabránit, už říkal "Jo, to já taky"
"Cože?"
Sakra, panika na maximum! "É, no ž-že mám taky mám rád animáky" vykoktal ze sebe, zatímco v jeho hlavě potlačoval zdravý rozum mohutné povstání pudů a paniky.
"Jo, aha" zasmály se i v přítmí zřetelně bílé zuby. "To je fajn, většina kluků si myslí, že to sou jenom blbosti pro děti."
"No jo" zasmál se nuceně. Blbec! procitlo v něm najednou cosi. Zapomněl jsem na pití a popcorn! Stihnul bych to do začátku? V mozku se právě odehrávala výjimečná ukázka vrtkavé spolupráce paniky a rozumu. Rozum se zmocnil mluvidel. "Jé, já zapomněl na colu, no a, ehm, a tak," začala do toho zase trochu mluvit nervozita.
"Jo, to bys byl hodnej" roztáhly se zuby přívětivě. "Snad to ještě stihneš."
Pokusil se taky usmát, ale v průběhu toho procesu, ještě než se obličejové svaly dokázaly zkroutit na příslušná místa, visely už Veroničiny oči zase na plátně. "Tak honem, už začíná předfilm!" špitnula mu do ucha, když neobratně vstával.
Její dech na jeho uchu ho opařil tak, že zůstal polostát na místě. Naštěstí mu ale v této trapné situaci přispěchala na pomoc kolena, ke kterým se donesla šeptanda o tom blízkém setkání tam nahoře, a tak se ohromeně podlomila. Sakra, co to dělám, ne, vypadám jako blb! Povedlo se mu ovšem zkorigovat své pohyby natolik, že se dostal přes její sedadlo jen s jedním letmým nakopnutím její nožky trčící do vzduchu. Přes rodinku, která spolupracovala ještě o poznání méně než při první cestě přes ně, se dostal za neustálého nesrozumitelného omluvného mumlání, které sotva slyšitelně trousil.
Uvaděčka ho příliš nevnímala, když se jí pokoušel upozornit na svou pozornost tlumeným "Ehm, já, no jenom si jdu pro…mmm" zakončil, když si uvědomil, že se nedočká jiné reakce než sotva znatelného kývnutí zpod brýlí, ve kterých zrcadlil předfilm tvořící chumel animovaných psích končetin. Otevřel si tedy dveře vedoucí do mdle osvětlené haly, kde v rohu našel okénko bufetu a za ním ženu schovávající se za ženským časopisem. Odkašlal si nervózně, a když žena zvedla unaveně oči od magazínu, uvědomil si náhle trapně, že vlastně neví, co chce.
"Dvě - Dvě koly a… a hmm,"žena odložila časopis a otráveně na něj hleděla " no a asi ty, ty křupky." Žena mu vše vyskládala na pultík. "Bude to 48."
Dal jí padesátku, ne úplně jistými prsty shrábnul dvoukorunu a narovnal si do rukou dvě lahve a sáček. Nejistě otevřel dveře do přítmí sálu, kde právě končil předfilm. Mumlavě začal nesrozumitelně komunikovat s uvaděčkou, ale když se po pár vteřinách ujistil, že nemá potřebu ho kontrolovat, pokračoval až k nepříjemné rodince, a když tu měl za sebou, usedl s úlevou vedle dvou světlených bodů zabodnutých do plátna pod hromadou vlasů.
"Ehm, no tady máš." Vysunul ruku svírající černou láhev někam do oblasti její brady.
"Děkuju" oblažila ho úsměvem, který trošku zmírnil přítmí panující v sále. Film zrovna začínal. On ale zavřel oči a snažil se zklidnit. Uklidňovalo ho, že ho Veronika nevidí. "Proč se nekoukáš?" šeptla s tlumeným uchichtnutím. Se zaujetím ho sledovala.
"Ehm, no…" v tom mu pomohla ruka, která si uvědomila, že svírá pytlík křupek. "Chceš?" zeptal se a začal hlučně pytlík rozdělávat, šustění igelitu přehlušilo úvodní repliku filmu a z hlediště za nimi se začaly ozývat syčivé zvuky.
"Jasně" řekla s výrazem, který naštěstí neviděl, protože jeho roztomilost by mu nejspíš opět podlomila kolena, přestože seděl na sedačce. Nastavila dlaně a přistála jí v nich sprška žlutavého křupavého čehosi. Pak se opřela zády a začala rytmicky křoupat.
Pak se tedy konečně také otočil. Oči poslušně stočil na jakéhosi hlodavce, který pobíhal po plátně a trousil průpovídky, které většinu osazenstva sálu přiváděly ke kuckavému smíchu. Ruka poslušně kmitala mezi sáčkem a ústním otvorem. Zuby, slinné žlázy, jazyk, chuťové pohárky i všichni ostatní zúčastnění poslušně konali své povinnosti. Jeho zadnice na sebe poslušně přijímala tvar sedačky, nehty a vlasy poslušně svým pomalým, ale jistým tempem pokračovaly v růstu, i kožní buňky poslušně umíraly a odpadaly. Jediný, kdo se v tuto chvíli poslušnosti vzpíral, byly jeho myšlenky.
Odmítaly se zabývat dějem běžícím před poslušně snímajícími sítnicemi a namísto toho pořád dokola omílaly to trapné fiasko s tím, jak se zapomněl před uvaděčkou, jeho smolný téměř-pád a především jeho nemožné boty. Rozebíraly tyto situace (a mnohé další) velmi do detailů, propíraly všechna možná lépe vyhovující řešení, než jaká v danou chvíli zvolil a úspěšně ho přiváděly k šílenství. Silou vůle se je tedy snažil zkrotit a soustředit na komára, krysu a žábu a jejich životní příběh. Nakonec se mu to přece jen podařilo, přestože dávno ztratil nit.
Jakmile ho ovšem plastelínoví hrdinové alespoň částečně zaujali, začal si znovu uvědomovat tichý dech vedle sebe. Najednou mu celé tělo zaplavovala bláznivá touha se po té bytosti vrhnout, alespoň jedním prstem, a celou mysl zaplavovala panika z obavy, že by to mohl skutečně udělat. Učinil kompromis a vrhnul se na ní jen pohledem. Vrhal se ovšem jen velmi nesměle a nenápadně, bál se, že by ho snad mohla zpozorovat. Nakonec ovšem vrh zdárně dokončil a odměnou mu byl pohled na žabáka zrcadlícího se ve velkých očích zabodnutých do jednoho místa. Po prvotním úspěchu se trochu osmělil a začal si Veroniku trošku prohlížet.
Odlepil se od očí a přejel přes nekočírovanou džungli vlasů, přes kulatá ramínka a obnažené paže. Potom se kousl do rtu a rychle se kouknul, jestli nikdo nekouká, kam se kouká a kouknul se na pomalu a nepatrně se dechem zvedající hrudník. Výsledek tohoto pozorování ho rozrušil natolik, že rychle stočil pohled jinam. Jeho neukázněný pohled se ovšem stočil tak šikovně, že ulpěl zase na tom samém místě. V duchu svůj pohled pohoršeně okřikl a přesunul ho po bílé paži dolů, až po konečku prstů, které si nepřítomně hrály s okrajem čalounění područky mezi jejich sedadly.
Záda měl stále opřená o opěradlo sedadla, ale popadla ho touha se vrhnout po té ručce a po jejích prstících a… no nevěděl přesně, co by s nimi chtěl dělat, ale došel k názoru, že by nejspíš stačilo se jich jen dotknout. Chvíli se rochnil v té opojné představě, potom si ale uvědomil, že by to možná nemusel být úplně jalový nápad. Jsou přece v kině. Spolu. Mají rande! Vždyť já mám fakt rande! No ale to zásadně mění situaci, znamená to, že se od něj dokonce možná i čeká, že jí chytí za ruku… Tak já to teda udělám. Úplně ho ovšem zarazila ta velikost téhle chvíle - on chytí dívku za ruku! A Veroniku!
Soustředil veškerou svou bytost na tento úkol. Do toho chlape, to zvládneš! Zvedl ruku ze svého kolene pomalu, nenápadně ji sunul směrem k opěrce. Připadal si jako pyrotechnik manipulující s nesmírně citlivým zařízením. Už byl blízko, jenom nějakých deset centimetrů. Dal si přestávku, položil ruku pod opěrku. Vydechl. Znovu se zadíval na ty prstíky, už si přestaly hrát s čalouněním, jenom tak líně polehávaly vedle sebe.
Zase ruku zvedl. V tom si uvědomil, že je upocená. Rychle ji otřel do kalhot, čímž ovšem ztratil veškerou vzdálenost, kterou zatím překonal. Navíc si uvědomil další problém - jak ji za tu ruku chytit? Přece jenom se už od školky s nikým za ruku nedržel, ztratil za tu dobu techniku. Proplést prsty nebo ne? Kam dát loket? A co když si uvědomí, že o to Veronika vůbec nestojí, ale už ruku nebude moci stáhnout a předstírat, že se nic nestalo? Ruka mu ale přesto vibrovala směrem k opěrce. Tak dobře, řekl si a naprázdno polkl, jako náplast - rychle a bezbolestně.
Tempem, které ho samotného děsilo, se jeho ruka přibližovala k bílým prstíkům. Ty se však přestaly válet a v momentě, kdy byly už jen pár centimetrů od jeho ruky, se zvedly a zajely do husté džungle vlasů a následně sjely Veronice do klína.
V puse měl úplně sucho a celé tělo mu hučelo, ale přesto vydechl úlevou. Položil si zase třesoucí se ruku na koleno, zatímco jeho srdce pomalu doklusávalo ze sprintu, který právě uběhlo, až se dostalo zase do klasického rytmu chůze. Po několika minutách opět zaregistroval, že se před ním míhají jakési obrázky a opět jim začal věnovat pozornost.
Brzy to ovšem vzdal, protože už vůbec nevěděl, co se tam děje. A tak se ponořil do chmurných úvah o tom, jaký dojem na svou společnost nejspíš zatím udělal. Došel k závěru, že působí jako mešuge, trapák, idiot, ňouma, blbec, pobrkanec, vůl, naivka, nervák, pitomec, dezolát (nevěděl přesně, co to je, ale slyšel to v jedné písničce a líbilo se mu to), imbecil, neschopný trdlo, zaostalý dítě a hlupák. A že vůbec nejlepší bude, když se s ní po kině rychle rozloučí a do smrti smrťoucí se jí bude vyhýbat.
Zatímco k těmto závěrům docházel, jeho oči stále sledovaly film, přestože vjemy z něj se většinou zasekly někde v polovině cesty k mozku, protože o ně zjevně nikdo nejevil zájem. A tak trvalo poměrně dlouho, než si uvědomil, že žábu, komára a krysu vyměnila černá obrazovka s ubíhajícími jmény a že sál se spolu se světly po stranách pomalu probouzí.
Když si to tedy uvědomil, ještě mu chviličku trvalo, než si také uvědomil, že je konec filmu, a že to znamená, že musí vstát. Když to tedy udělal, sesypaly z něj drobečky křupek a sáček, který mu celý film spočíval na klíně. Rychle ho sebral v naději, že to neviděla Veronika a rychle se po ní ohlédl. Protahovala právě ztuhlé končetiny a na něj se opět v plném lesku zazubily její zuby.
Strčil si sáček do kapsy a povedlo se mu na ní konečně usmát, což ovšem vůbec neodpovídalo jeho myšlenkovému stavu. Toužil teď už jen utíkat co nejrychleji odtud a jediné co mu v tom bránilo, bylo pomyšlení na tu rozvalenou rodinku, která se sbírala jen velmi pomalu a představa, jak by se asi tvářili, kdyby se kolem nich pokusil v rychlosti protlačit. Na druhou stranu mu ovšem cosi napovídalo, že by se teď slušelo konverzovat, neměl ale valnou představu o tom, jak by se to asi mělo dělat.
Hučelo mu v uších, věděl, že by měl začít, netušil však jak. Vtom se mu ovšem v závitech urodila myšlenka, jejíž genialita ho ohromila. "Tak co, ja-jak se ti to líbilo?" vypravil ze sebe, když čekali, až se rodinka odloudá řadou sedaček a byl na sebe náramně hrdý.
"Cože?"
"No ehm, no jak se ti to líbilo…"
"Jo aha" usmála se na něj, zatímco stoupali ke dveřím ze sálu "No dobrý, byla to sranda, pořád mě dostával ten Zip. Akorát mi to přišlo kapku přeplácaný a na ty děcka trochu vulgární, nemyslíš?"
"Ehm, co? No jo, jasně, taky si myslim." Právě procházeli prosklenými dveřmi dělícími zašedlou vstupní místnost kina od okolního potemnělého světa. V tom světě bylo o dost tepleji než v kině, přestože slunce už zapadlo, a vál mírný vánek. Ten odvážně vstoupil do zrzavého pralesa na Veroničině hlavě a udělal z něj vlající kolotoč.
"A jaký ty máš vlastně rád filmy?" zeptal se obličejík pod kolotočem.
Evidentně chce, aby se před ní ještě víc ztrapnil, přišlo mu na mysl. "No já ani tak jako nevim no, tak nějak všechny… třeba teda ko-komedie nebo sci-fi nebo tak" samotného ho překvapilo, jakou dlouhou větu ze sebe dostal. Byl určitě rudý jako rak.
"Aha," hlesla Veronika "tak to jo." Už se blížili k místu, kde se měli rozejít. Vyhlížel to místo jako ztracená loď maják přístavu.
"Já mám ráda hlavně romantický komedie." ozvala se zase, ve chvíli, kdy doufal, že jediné, co bude muset ještě říct, je "ahoj".
"Jo, no ty sou taky dobrý." Konečně došli k rozcestí. Rychle, než ho stačí zatáhnout do nějaké další konverzace, aby se ještě víc neztrapnil, vyhrkl "No tak ahoj, no… měj se."
"Počkej!" zastavila ho v půlce obratu "počkej ještě" dodala. Trošku se kousla do rtu. "Chtěla jsem ti říct že, no, že to bylo dneska fajn." Cítil na sobě rudou barvu a pocit paniky, překvapení, vzrušení, šoku, radosti a úlevy zároveň. "Akorát sem teda byla dost nervózní, no" uchichtla se trošku. Potom se zase kousla do rtu a pak se rychle naklonila a rty se dotkla jeho tváře. Když se zase pomalu narovnala s pohledem sklopeným dolů, měla na tvářích červené flíčky. "Tak ahoj" špitla a nesměle se na něj podívala. Měl těžko definovatelný výraz a byl napůl strnulý a napůl v roztržitém pohybu. Zasmála se a pomalu se otočila. "Aaaa-a-hoj!" vykoktal za ní a ona se ještě jednou otočila a usmála.
Pokud byste ten letní večer bývali trávili procházkou po onom městě, nejspíš by se vám naskytl zvláštní pohled na mladíka zpívajícího cosi od Beatles, objímajícího stromy a přivádějícího místní občany k pokušení zavolat policii, nebo alespoň sanitku.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama