Oko

18. června 2013 v 19:41 |  brepty
Tma. Je tu tma. A už mi to pěkně leze na… to je jedno na co. Prostě to vůbec nevidím růžově. Kdyby tu ale aspoň bylo co dělat! Ale ne, tady je taková příšerná nuda, že jestli se brzo nezačne něco dít, tak začnu šilhat. Hele… hele tam vzadu se něco děje! Jo, konečně mě otevře! Jo! Né, sakra, moc světla, moc světla najednou! Tak, hezky v klidu, to je ono. Uf.
A je to tady. Je přede mnou znovu celý svět, zaplavený úžasnými vlnami, vibracemi, fotony, zkrátka světlem a barvami! Našedlá zvlněná peřina! Šmátrající růžovohnědá ruka pokrytá chloupky a pihami! Žluté tapety se zeleným vzorkem na dvou místech se odlupující! A… No tak fajn, tak si mě zase zavři, potvoro! Teda povim ti, že to je vážně otrava někomu takhle ukázat krásu světa a pak zase zatáhnout rolety!


No hurá! Zase světlo. Tak se na to podiváme. Peřina, ruka, to bysme měli, tapety. Dřevěná podlaha s matným leskem! Zmuchlané černé tričko, modro-šedé džíny! Světle hnědý koberec! Proč mě proboha pořád přivírá? No hele, už jsme v koupelně a já prošvihlo celou chodbu. Bílé kachličky, červený kobereček, matný sprchový kout. A hele, tady jsem já! Úžasné krásné já! Dneska jsem se vyspalo do zelena! No jistě, je tu ještě nos, dlouhé hnědé vlasy, pusa a ten fouňa odnaproti, co nám nevidí ani na špičku nosu. Hlavně jsem tady ale já! Samo Já, krásně hluboké a zelené… Jasně, červené rty se otevírají, ke žlutobílým zubům se blíží modrý kartáček a proužkem pasty, u pusy se tvoří pěna… To ale nikoho moc nezajímá. Popraskané umyvadlo, výlevka, bílá pěna. A zase já! Já, já, já, dumdydumdydum… Páni, zůstáváme tady nějak dlouho. Prsty ohmatávají nos a mačkají ho, přejíždějí po červených flíčcích na tváři a po vráskách pode mnou a pod sousedem… Mě to sluší, ale ty váčky pode mnou, no to nevím, já bych si představovalo něco trochu šmrncovnějšího. Fajn, už mě to nebaví. Né jdeme, do sprchy, to mě bude zase pálit…

Ó to je tak vzrušující! Tolik barev, tolik věcí! Krátce zastřižená světle zelená stébla trávy! Valící se šedobílé mraky! Vysoké žluté domy s řadami lesklých oken! Červená, modrá a stříbrná auta! Asfaltová silnice! Šedivé dlažební kostky! Šedivé dlažební kostky! Šedivé dlažební kostky. Šedivé dlažební kostky… Tohle začíná bejt trochu jednotvárný… Nemohlo bych se podívat taky někam jinam? Ne? Tak fajn. Kostka. Kostka. Kostka. Vajgl. Kostka. Žvejkačka. Kaluž. Nuda. Nuda. Á něco se děje… Kapky… Pohled nahoru! Ano! Krásné nebe, šedivé mraky - no tak fajn. Kostka. Kapky. Kostka, kapky…

Výborně, jsme v nějaké budově! A je tu spousta lidí, batohů, oblečení, spousta očí, spousta vlasů a úst a postav a nosů! Ale né, já se nechci dívat jenom na nohy. Je to pravda daleko zajímavější, než kostky, ale mě by daleko víc zajímaly oči! Určitě to nikomu nesluší jako mě. Až na ty váčky.
No tak fajn. Nohy. Boty, sandály, ponožky. Jedním směrem, druhým směrem, proti nám… Proti nám! A zvedáme. Nohy, černé kalhoty, fialové tričko, hlava, pusa, nos, blonďaté vlasy a oči! No pravda, taky jim to oběma celkem sluší, ale komu taky ne, když může mít takovej outfit. To není jako já… Fialový stíny, řasy pomalu hustší než vlasy a po váčcích pod očima ani stopy! A jsou tady další oči, a všechny čtyři se koukají na mě! No a já má zrovna takový váčky, no hrůza… Ale to nevadí, já jsem přece krásné, hluboké, citlivé a smaragdově zelené! A nebejt toho ohozu, jsou ty další oči úplně mdlý. Ale pusy si těch váčků naštěstí nevšimly, pohybujou se a teď se dokonce i smějou! No to je paráda, takže se snad nic nestalo. Ale počkat, co to je? Né, já už zase teču, to se mi stává nějak často, to je trapný.
No a teď zas někam utíkáme, všechno je rozmazaně, nic moc nevidim a ještě se to míhá tak rychle. Áha, my budem asi na záchodcích. Kachličky, umyvadlo, kohoutky, dveře, kapinka, mísa, dveře. Fuj, teď mě ošmatává nějakej kapesník či co. Ale aspoň už vidim trochu ostřejc. Dveře. Koukáme na dveře.

Konečně! Našedlé nebe! Zelené koruny stromů! Šedivá plocha silnice! Á už tu zase máme dlažební kostky. Ale oproti tomu co bylo před chvílí je to přece jenom úleva. Nekonečný hodiny a hodiny jsem trávilo civěním na nějaký klikyháky. Myslelo jsem, že samou nudou vypadnu z důlku. Oproti tomu jsou dokonce i kostky vzrušující podívaná.
Ale ne, proč už zase teču? Kostky jsou sice celkem nuda, ale když už se na ně musim dívat, tak ať je aspoň vidim ostře! Aspoň že mě teď nechce osahávat ten kapesník. Ale bylo by fajn, kdyby to už přestalo. Mám jednou úkol pozorovat okolí, ale nemůžu ho plnit, když jsem plné vody nebo čeho. A ty kostky už mě vážně přestávaj bavit! Proč se jednou nemůžu taky koukat na něco zajímavýho? Nevim proč, ale vždycky mě bavilo koukat se na šrouby. Jak se ty závity točej donekonečna, pořád a pořád…
No vida, zase jednou změna. Hnědá prašná cesta s kamínky! Zelená stébla trávy! Tři mravenci! Zašlápnutá sedmikráska! Několik stovek trojlístků a jeden čtyřlístek u kraje. Dokonce se i zvedáme! A vidím cestu vedoucí lesem! Statné šedohnědé kmínky stromů a jejich větve s vystřelujícím listím! Panečku, to je najednou věcí a barev! Naštěstí ta clona už trochu zřídla, takže si to všechno můžu aspoň částečně vychutnat.
Před námi úzká a vysoká budova ze žlutošedého kamene. To je tak vzrušující! Vcházíme dovnitř, je tu trochu šero. Schod, schod, schod, schod. Mám pocit, že se trochu točíme v kruhu. Schod. Schod, schod, schod, schod. Tady se mi nelíbí, venku to bylo lepší, větší zábava. Schod, schod, schod, schod. A už tu máme trochu víc světla! Schod, schod, schod, schod. A poslední! Konečně světlo! Malá podlážka z tmavě hnědého dřeva, zábradlí ze stejného materiálu a za ním výhled. Výhled! Pane jo, to je výhled!
Zelená, zelená, samá zelená! A nad ní pohoří šedobílých mraků a v průzorech krásně jasně modrá! To je nádhera! Na čem mám ulpět dřív? Koruny stromů! Vykrajované listy! Hnědá pěšina s malými oblázky! Černý pták se žlutým zobákem! Světle hnědý pták! Letící moucha! Zvlněná linka obzoru, veliké pásy hnědé země! Domy a domy a domy a domy! Vysoké, malé, široké, úzké, žluté, šedé, bílé! Šedivé linky silnic! Jedoucí auta všemi směry! Malinkatá, jako ta moucha! Červená, modrá, bílá, černá, stříbrná, zelená, žlutá!
Vím, že jsem si občas stěžovalo na to, že se na něco musim koukat dlouho a je to nuda, ale tohle sleduju už ohromně dlouho a vůbec mi to nevadí! Je to paráda! Jé, teď zase pohled dolů, na hnědou podlahu a zábradlí a na nohy v džínech a teniskách. Tenisky se pohnuly, zvedly a obě postupně přelezly přes to zábradlí na druhou stranu.
A je to tu znova! Zelená, bílá, modrá! Ale ne, už zase? No tak fajn, zase nic nevidim… Ale ne, počkat… Támhle něco vidim, dole, támhle dole, je to špatně vidět, ale stejně! To jsou oči! Ale jak krásný oči! A to já se v očích vyznám! A blížej se dole ke mně, běžej k tý věži! Hej tam vzadu, já vim, že mě tady obvykle nikdo moc neposlouchá, ale tohle je důležitý! Ty oči, ty krásný oči…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama