Eniel ochránce

6. května 2013 v 22:28 |  brepty
Vysoko nad krajinou zlověstně čnělo pohoří Amnoret jako řada ostrých zubů. Na prudkých svazích ze sněhu každých pár desítek metrů vyčuhoval špičák skalního výběžku. Celé pohoří nelítostně bičoval ostrý ledový vítr, který vířil sníh a občas spustil menší lavinu sněhu a skalních úlomků. Zhruba uprostřed tohoto pásu skalisek bylo místo, kde dvě nejbližší hory byly poněkud vzdálenější od sebe, a vytvářely tak průsmyk. Úzký, nebezpečný, ale přesto průsmyk.


Právě k němu teď neklidně vzhlížel ze vchodu do velitelského stanu král Hlanik. Na druhé straně toho průsmyku se nachází země Ortovia, rozlehlá, mocná, nepřátelská. Dlouho se král obával jejich útoku a před třemi dny obdržel šifrovanou zprávu, že je na spadnutí. A měl přijít právě přes Amnoretský průsmyk. Teď stál uprostřed ležení, necelých pět kilometrů před Amnoretem, ve stanech kolem sebe měl soustředěné veškeré vojsko své malé zemičky Riony a v hlavě pochybnosti.
Narychlo svolal téměř veškeré Rionské muže sem, do tohoto rozlehlého tábora, který ale měl původně být daleko rozlehlejší. Měl podle svých odhadů oproti Ortovii sotva třetinové vojsko. Taktika byla rozhodnutá, on a jeho generálové nad ní strávili téměř nepřetržitě poslední tři dny. Jejich porada skončila až ve chvíli, kdy král, naprosto znaven, klimbal nad bitevním plánem, smekla se mu ruka a zneškodnil veškerou svou armádu vlastním čelem.
Konečný plán byl následující: nashromáždí většinu vojska do místa, kde se průsmyk rozšiřuje do velké, téměř kruhové mezery mezi jinak natěsno stojícími horami. Na vrcholcích nad nimi budou lučištníci a zbytek vojska včetně kavalerie bude čekat na konci průsmyku.
Ta taktika byla špatná, byl to kompromis mezi třemi stejně špatnými strategiemi, které vymyslelo sedm špatných vojevůdců, z nichž jeden měl v čele zabodnutého halapartníka. Ale jinou možnost neměli. Ortovijští vojáci nebrali zajatce, nemělo smysl se vzdávat a doufat v jejich milosrdnost.
Král Hlanik vzdychl a poškrábal si jizvičku na čele. Potřebovali zázrak.


Eniel otevřel oči. Po desetiletích strávených hibernací poprvé spatřil světlo. Bodavé světlo tisíců blikajících světélek odrážejících se ve sněhových vločkách. Ale necítil bolest. Pohlédl na své ruce. Byly zamrzlé hluboko v tlusté vrstvě ledu, který se na nich usazoval od chvíle, kdy se jejich majitel ponořil do hibernace. Eniel je bez problémů zvedl a odtrhl přitom kus ledu velký jako pavéza. Potom se postavil celý, led, který se kolem něj léta tvořil, hlasitě prasknul, sesunul se dolů ze svahu a způsobil lavinu, která pokryla sněhem velký kus lesa pár set metrů pod ním.
Strávil sedmdesát dva let v ledu na hoře Amnos, nejvyššího vrcholu Amnoretského pásu. Čekal, až ho bude zapotřebí. Teď nastala ta chvíle. Chvíle, kdy sedmý syn kouzelníka Háma, sedmého syna, a Zanhí, proslulé elfí bojovnice, povstane, aby zachránil lid Riony před zkázou. Jeho matka ukradla velký rubín z Rionské zlaté koruny obří pavoučici a jeho otec do něj vložil kouzlo, které mělo jeho, jejich syna, mága, bojovníka a mudrce, nejmocnějšího muže z Rionského lidu, probudit ve chvíli, kdy hlava pod oním rubínem bude toužit po zázraku k záchraně království.
Před Enielem teď ležel náročný úkol. Ze všeho nejdříve však musel vymyslet svůj vstup na scénu. Musí být triumfální a patřičně ohromující. Ideální by bylo přiřítit se tam na koni - ne líp - na pegasovi!
Škoda, pomyslel si, že jsem nikdy neměl pegase. Jsou to moc nákladná zvířata. A musíte je pořád hřebelcovat a podobně.
Také potřeboval najít svůj meč. Ten bude při svém triumfálním entrée rozhodně potřebovat. A možná i potom, až dojde k bitvě. Jeho meč byl slavný Gunalen, dva tisíce let starý meč elfské výroby. Vydával temně rudý svit a při boji sršil plamenem, což vypadalo velice efektně. Ale teď zrovna ho nemohl najít. Byl by přísahal, že ho před těmi léty dával hned vedle sebe, ale on se prsty prohrabal betonově tvrdým ledem až na skálu a Gunalen nenašel.
"To jsem bláznem" řekl si Eniel pro sebe.
"To jsi!" odpověděl mu skřehotavě havran.
"Ty bídníku!" zahrozil mu Eniel (pochopitelně ovládal havranštinu, ačkoli havran si o jeho přízvuku myslel své) "Co víš o Gunalenu, meči mocné Zanhí a ještě mocnějšího Eniela, ochránce?"
"Hezky se leskne" odpověděl havran " A vrány na něj letěj!" zaskřehotal a letěl pryč
"Jak, ty ostudný opeřenče? Ty pokoušíš hněv Eniela, vládce světla a přemožitele tmy, pána větru a sluhy slunce?" zeptal se zlověstně havrana "Teď poznáš můj hněv, červe!"
Namířil na havrana spojenými malíčky a zamumlal formuli. Z prstů vylétl oslnivý paprsek rudého světla, jemuž se havran taktak vyhnul.
"Počkej, počkej, větrníku" zarazil se havran v letu "když mě upečeš tím světýlkem, tak nezjistíš, kde máš tu blejskavou žiletku"
Na tom něco bylo. "Dobrá, prozatím ušetřím tvůj život"
"Správně, kdo ušetří, má za tři. Jenomže tobě zrovna to nebude nic platný, protože ti stejně nic neřeknu" a odlétl.


Král Hlanik jel v čele vojska k průsmyku. Jeho hlava byla obtěžkána mohutnou válečnou korunou a chmurami. Tížila ho zodpovědnost, cítil na sobě tíhu rozhodnutí, k zemi ho stahovalo vědomí, že se dost možná žádný z jeho mužů nedožije rána. Jeho kůň ho však, navzdory vší té váze navíc, nesl vstříc hrozivým zubům Amnoretu, kde na ně čekaly mrazivý vítr a smrt.
Podruhé ten den zatoužil Hlanik po zázraku. Zvedl oči k nebi a vyslal tichou prosbu nebesům.


"Jen počkej, zlořečený kure!" vyslal k nebesům tichou hrozbu Eniel. "Vybral sis moc špatného nepřítele. Jsem koneckonců Eniel ochránce, předurčený k činům, jež překonají staletí, záchrana lidu Riony, mocný a silný mág a protřelý a moudrý bojovník!"
Jenomže, upřímně řečeno, mu to bylo platné asi jako žížale na dálnici gumáky. Stál na vrcholku ledovce, od bitvy, kterou měl svým slavným příchodem rozhodnout, ho zřejmě dělily jen desítky minut a on neměl svůj meč. A, ačkoli by to nikdy nepřiznal, byla mu příšerná zima.
Pokusil se tedy o kouzlo. Mělo zjistit a lokalizovat magii v nejbližším okolí a on si byl jistý, že kromě jeho Gunalenu tu nic magického není. Po několika mrazivých vteřinách soustředění ucítil přítomnost magie několik desítek metrů pod ním.
"Ha! Ten zhůvěřilec si vytvořil své prohnilé hnízdo pod oním převisem!" a kamzíčími skoky se vydal oním směrem a každým dopadem spustil drobnou lavinu.
Skutečně, když dorazil na prostor poněkud krytý kusem skály vystupujícím z horského masivu, spatřil ve skalní stěně škvíru, kterou ven pronikala ohnivě rudá záře. Byl tam Gunalen.
Otvor nebyl pro člověka dost široký, ale pro Eniela to nepředstavovalo problém. Natáhl dovnitř ruce, roztáhl je a spolu s nimi i otvor, jímž teď mohl jasně vidět Gunalen, zpola pokrytý černými peříčky, kostřičkami hlodavců a tím, co z těch hlodavců zbylo po tom, co si prohlédli havraní trávicí trakt. Krom toho viděl i onen rychle se přibližující trávicí trakt i s příslušenstvím.
"Neumíš klepat?" zeptal se havran a zaklepal mu zobákem na přilbici. Eniel však jenom nabral vzduch do plic a znovu ho vypustil havranovým směrem. Ten se rozhodl, že moudřejší ustoupí a ustoupil hlavou přímo proti stěně jeskyně.
"Jsem zde pro to, co ni právem náleží!" řekl hromovým a natáhl se pro meč a vytáhl ho ven. Všiml si však jeho zuboženého stavu a použil tedy silnou čistící formuli.
Jenomže havrani jsou zvířata magická a na magii citlivá. Jsou na ni citliví asi jako psi na psí píšťalku a lidé v časech okolo půlnoci na hru na trombon. A podobně zareagoval i tento náš havran. Probral se a šel si to vyřídit s tím, kdo za to mohl.
Ten, kdo za to mohl, teď stál pod skalním převisem a sledoval pohyby ortovijských vojsk. Právě se chystal se spustit dolů po smrtícím hřebeni jako lavina, stanout mezi rionskými a ortovijskými pluky, přičemž ty ortovijské měly ztuhnout hrůzou a obrátit se na úprk a ty rionské vykřiknout euforií a hnát se za prchajícím nepřítelem. Hodil by se mu ten pegas.
Jenomže havran si nechtěl nechat svoji oběť uniknout, a tak ho zezadu klovnul do krku. Eniel zařval bolestí a překvapením. Vzápětí se otočil a rychlostí blesku máchnul Gunalenem po útočníkovi. Ale nepočítal s tím, že ten útočník bude mít křídla.
"Zloději zlodějská!" zakrákal útočník a klovnul Eniela do nosu. Ten přemohl bolest a prudkým předklonem praštil do havrana helmou.
"Ty zveš zlodějem mne? Ochránce této země a pána všech živlů, moudrého a nemilosrdného bojovníka a mága?"
"Jo." řekl havran a v letu kroužil kolem Eniela. "A taky jsi násilník a budu po tobě chtít náhradu škody za ty rozbitý dveře."
"Tvá drzost nezná hranic, práchnivějící poletucho! Již dvakrát jsem dnes ušetřil tvůj smrdutý život, avšak má trpělivost je u konce! Ukradl jsi ohnivý Gunalen, meč, který projde ohněm i zemí, protne skálu a roztříští štíty a zveš zlodějem mne? Zhyň!" a vrhl se po něm bleskurychlými výpady.
Havran uhýbal, seč mohl, ale Gunalen byl rychlejší než jeho křídla. Brzy ho jeho svist zahnal do rohu, kdy nad ním byl převis a za ním skalní stěna. Eniel se napřahoval k poslednímu úderu. Havran v té chvíli využil poslední možnost a z plna hrdla (nebo spíš zobáku) zakrákal Enielovi do obličeje.
Eniel měl nervy zocelené tvrdým výcvikem a desítkami lety u ledu, ale toto ho na setinu vteřiny vyvedlo z míry. Nešlo ani tak o ten křik. Šlo spíše o to, že havrani nemají ani potuchy o ústní (nebo spíše zobáčí) hygieně. A pachová čidla ještě Eniel natolik zocelená neměl.
A tak, díky té setině vteřiny zmatku, Eniel minul. A tak mocný Gunalen, který projde ohněm, štítem, zemí i skálou, prošel skálou. Zaryl se hluboko do skalního převisu, kusu skály čnícího téměř v nyvém úhlu ke skalní stěně, a projel jím jako nůž máslem. Převis se chvíli rozhodoval, co by měl dělat dál, když byl takhle zákeřně napaden, a tak se rozhodl, že na toho protivného švába s mečem spadne.
Havran se stačil zachránit, díky svým rychlým křídlům a tomu, že v rozhodujícím momentě klovl Eniela mezi nohy, takže ho nemohl zadržet. A tak z pohodlné vzdálenosti několika metrů sledoval, jak kus skály dopadl s hlasitým "klakřusk" a začal se kutálet dolů ze svahu a bral s sebou postupně kusy ledu a skal, spolu s tunami sněhu a asi devadesáti kily svalů a brnění.


Ortovijský generál Vazdrůhel v té chvíli projížděl na svém koni první částí průsmyku, když vzhlédl nahoru a naskytl se mu podobný pohled, jako havranovi, ovšem s tím rozdílem, že Vazdrůhel ho mohl obdivovat jenom asi necelou vteřinu. Potom už mu nezbývalo, než zůstat klidně ležet a počkat, až tu budou za tisíc let dělat vykopávky.


Stal se zázrak. Nečekaná lavina smetla velkou část nepřátel a zasypala průsmyk tak, že nebyl průchodný. Rionské království bylo zachráněno. Eniel ochránce splnil svůj úkol.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama