Dividlo

27. května 2013 v 21:58 |  žblebty
Bezmála polovinu svého ještě nerozběhnutého života se věnuji něčemu, čemu by se s přimhouřenýma očima dalo říkat divadlo. Přes přimhouřené oči totiž není pořádně vidět, že ta skvadra na jevišti má věkový průměr kolem dvanácti let a zdaleka ne všichni že mají přes metr dvacet, a taky přes ně není poznat, že publikum je z devadesáti procent tvořeno rodiči těch dětí a že to je pro ně náramná nuda.


Tak to ovšem platí pro nestranného pozorovatele. Pro nás, pro ty cvrčky na jevišti, platí opak: oči pořádně a doširoka otevřít a nasadit do nich hvězdičku nadšení i navzdory reflektorům mířícím zákeřně přímo do obličeje. Dětské oči totiž nevidí poloprázdné hlediště s hloučkem nervózních maminek a unuděných tatínků, vidí publikum. Uši neslyší sice relativně nadšené, ale žalostně osamocené plácání několika párů rukou, slyší aplaus. A nohy necítí pod sebou koberec plný žmolků a třísek, cítí prkna, která znamenají svět. I když tohle okřídlené sousloví děti často ani neznají, jejich nohy to chápou moc dobře.
A proto tedy alespoň mě při nervozitě vždycky svědí nohy. Vědí, co přijde, po čem budou šlapat a neberou to na lehkou váhu. Tedy ne, že by to zbytek těla nebral zodpovědně. Dětské divadlo je náramně vážná věc. A zodpovědný přístup je nezbytný, ať už hrajete osla, druhé prasátko nebo třetí nohu obludy.
Odměnou za tu zodpovědnost je samozřejmě potlesk. Ale kromě něj se herečkům a herčinkám naskýtá i celá řada dalších bonusů. Jsou zasvěcení, od fochu. Když se jede se školou na divadlo, mohou přezíravě a vědoucně poučovat spolužáky, jak to tam chodí a mohou dokonce hodnotit a posuzovat herecké výkony svých kolegů. Kromě toho se občas naskytne i příležitost se díky dopolednímu představení ulít ze školy, nebo jet na nějaký festival, kde si děti vzájemně kritizují a pomlouvají svá představení, což je ohromná švanda.
To už dnes samozřejmě nejsou ty důvody, proč zůstávám v dětském divadle. Jsem už o dost starší a měl bych mít rozum. Jenomže nemám. Dítě ve mně se nepozorovaně přeměnilo v dětinskost. Ale v sedmnácti letech je mi už trochu hloupé si hrát s vojáčky, na schovku nebo na honičku. A tak si hraju na divadlo. Je to hra jako každá jiná, jenom s malými bonusy navíc. A taky je respektovaná. Protože divadlo je náramně vážná věc.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama