Cestou domů

28. května 2017 v 22:22 |  brepty
Seděl jsem ve vlaku, lidi kolem spali. Jeli jsme tunelem, pak jsme z něj zase vyjeli. Chtěl jsem taky spát, ale nešlo mi to, tak jsem se koukal z okna, jak vjíždíme do tunelů a pak z nich zase vyjíždíme, jak letíme krajinou, jak letíme večerem.
Lesy a louky a pole, zbytky dne, osvětlené stanice, kterými se jenom projíždí. S loktem na úzkém tvrdém hranatém parapetu a s dlaní pod bradou jsem mžoural na krajinu. Pak jsem ztuhnul. Zase jsem ji uviděl. Stála tam venku na louce a koukala se na mě.
Rychle jsem vstal. Přes kolena a přes tašky do uličky, k záchodkům, ke dveřím. Chtěl jsem najít záchrannou brzdu nebo aspoň průvodčího, ale vlak nakonec zastavil sám. Otevřel jsem dveře, seskočil dolů na násep a rozhlédnul se. Běžel jsem zpět směrem k místu, kde jsem ji viděl, běžel jsem neposečenou červnovou loukou, dlouho a rychle, hlavu plnou chmýří z pampelišek, boty plné bláta a vody.
Tady! Tady to bylo, tady u toho bodláku. Ale už tu nebyla. Rozhlédl jsem se. Kus dál od trati byl les, tam snad šla, tam šla, zase jsem se rozběhnul. Půda byla podmáčená, byla tam spousta bláta a vysoká tráva mě šlehala do rukou. Lítaly mouchy, lítali komáři a vosy, ale já byl rychlejší a ještě jsem stíhal hledat v trávě stopy, jenom na dech už čas nebyl a plíce mě řezaly do žeber. Mezi smrky se něco mihlo.
První stromy, roští, les. Ne, už nemůžu běžet. Mezi smrky se něco mihlo, je tady, přijde ke mně. Zase jsem začal dýchat, šel jsem lesem a snažil jsem se ji zase zahlédnout, smrky mi kladly proti hlavě a proti hrudi a proti rukám silné suché černé větve. Každý krok praskal, už byla tma, do vlasů mi padalo jehličí.
Po chvíli jsem se dostal k listnatým stromům, kde bylo víc prostoru a kde byla tráva, kde ze země koukaly vrcholky pískovcových skal. Byla tady. Byla někde tady. Zavolal jsem ji. Ne, nemá cenu volat, přijde sama, ozve se. Znovu jsem ji zavolal. Jen listy šustily pod nohama, jinak bylo ticho. Svítil měsíc a byly vidět hvězdy, v tom nejasném světle se všechno zdálo šedivé. Zakřičel jsem. Ticho. Dlouho jsem ho poslouchal a pak se dal zase do běhu.
Dusal jsem mezi stromy a mezi kusy pískovce, zablácené boty po vlhkém listí, a postupně jsem zrychloval, pořád jedním směrem, kudy snad šla, kudy musela jít. Volal jsem. Ne, nemá cenu ji volat, neozývala se, mlčela. Mlčela a já volal a běžel, až jsem zakopnul a rozedřel si koleno a vstal jsem a běžel jsem dál a les byl zase hustší a skály vyšší a zase jsem zakopnul a hlína se mi na kalhotách a na kůži mísila s krví a ona pořád mlčela.
Zastavil jsem se, už jsem nemohl křičet. Sednul jsem si na kus pískovce a otřel si slzy. Seděl jsem, mělce dýchal a co chvíli odplivoval suché sliny z jazyka.
Zasmála se. Zasmála se, docela blízko, docela blízko zacinkal smích. Otáčel jsem hlavu a zvedl jsem se a prsty už hledaly úchyty, zasmála se seshora, nahoře, na skále se zasmála, lezl jsem po pískovci, mech ustupoval z cesty, drsný kámen se mi hrnul pod nohy a já lezl a nahoře bylo borůvčí a seděla v něm, našel jsem ji, ústa a oči a ramena a drobná ňadra se smály, bílá kůže jí svítila měsícem, vyšel jsem k ní a zasmála se a pohodila vlasy a vstala a bříško se jí smálo a nohy se jí smály a mezi nohama se smála, jak se mezi nohama smála! A běžela pryč, jen tak lehce a pomalu, abych si ji chytil, že vlasy za ní ani nevlály a já za ní vlál a ona vždycky uskočila a smála se celou ženou a já se smál a ruce natahoval a ona se nesla přes borůvčí až ke kraji skály, já za ní, tančila a já s ní, o jeden dotek pozadu, dechy se mísily, ale prstům vždycky unikla a ještě jednou, ještě jednou se od kořenů po korunu zasmála, když jsem potom ze skály padal dolů mezi kameny a kořeny a krev.
Už svítalo, když jsem vstal. Mrazivě svítalo, když jsem se vydal zpět, lesem, houštím, paloukem ke kolejím. Vyskočil jsem nahoru do otevřených dveří vlaku, zase jsem je za sebou zavřel a uličkou a přes tašky a kolena jsem došel ke svému místu. Lidi kolem spali. Vlak se zase rozjel a já se koukal z okna.
 

děs

20. ledna 2017 v 17:17 |  výšplechty
ta tma byla bílá
a člověk jí šel
a myslel na kakao
pod nohama křupal sníh

černé větve
stopy
vrány nad lesem

si berou co jim patří

návštěva

16. ledna 2017 v 20:20 |  výšplechty
cesta mezi hroby byla namrzlá
sklouznul jsem se
nahoře se bílé stromy škrtily
dole mezi kamenem a jménem
vyhrabané místo
pro elektrickou věčně blikající svíčku

jinak byla tma
 


Mýtus o krabici

14. ledna 2017 v 15:15 |  žblebty
Aneb téměř vážně míněná gnozeologická alegorie, vzniklá v půl páté ráno.

Byla jednou jedna krabice. Byla velká, hladká, pozoruhodná a nedala se nijak otevřít. Stála uprostřed. Těžko říct, jak dlouho tam stála, nikdo si už nepamatoval, kdo ji tam postavil, nebo jestli ji tam vůbec někdo postavil. Každopádně kolem procházela spousta lidí a všichni se divili a přemýšleli, co by mohlo být uvnitř. Zkoušeli ji otevřít, ale nešlo to. Lidé přicházeli s nejrůznějšími nápady, co by tam mohlo být. Některé byly přitažené za vlasy, jiné se zdály docela pravděpodobné, ale nebylo jak ověřit, co je pravda.
Někomu bylo celkem putna, co tam je, a šel radši na svačinu. Někdo zkoušel propočítat fyzikální vlastnosti krabice, ale zjistil, že má k dispozici jenom ulomené pravítko. Někteří tvrdili, že zevnitř něco zaslechli, nebo že dokonce vidí dovnitř. Někteří si to skutečně mysleli, jiní chtěli jenom udělat dojem. Někdo jim uvěřil, někdo ne.
Potom byli tací, kteří tvrdili, že mají rentgenové brýle, díky kterým vidí dovnitř. Někteří si skutečně mysleli, že vidí, jiní to jen předstírali. Někteří ty brýle prodávali, jiní darovali ostatním. Ti si někdy mysleli, že skutečně vidí dovnitř, někdy se jim zdálo, že sice vidí dovnitř, ale že to ve skutečnosti dělají ty houby, co předtím snědli, někdy nic neviděli a mysleli si, že byli oklamáni, a brýle zahodili, někdy nic neviděli a mysleli si, že to je tím, že se neumí koukat, takže radši moudře přikyvovali a říkali ano, ano, teď to vidím jasně.
Jenomže po nějaké době se ukázalo, že ti, kteří tvrdili, že vidí dovnitř, se mezi sebou neshodnou na tom, co tam vlastně vidí. A tak někteří začali znovu diskutovat, jiní se začali pro jistotu rovnou mlátit špičatými věcmi. A nikdo nevěděl, jestli to ten druhý vážně vidí, nebo to jen předstírá, aby měl záminku píchnout osobu, na níž už má hrozně dlouho děsnou pifku.
Také bylo několik takových, kteří si sice mysleli svoje, případně si mysleli, že vidí svoje skrze své rentgenové brýle, ale kteří připouštěli, že se mohou mýlit, případně že na svých brýlích můžou mít flek, nebo že mohou mít hodně zvláštní halucinace. Ti si mysleli, že, vzato kolem a kolem, pravdu může mít kdokoli z těch hlasitých lidí, včetně nich samých, že ta pravda může být taky úplně jiná a že dokud se nepodaří tu krabici otevřít, neexistuje způsob, jak s jistotou vědět, co tam je, tak proč se tolik vzrušovat. Těch moc nebylo.
To ale zdaleka nebyla jediná krabice, která se tam nacházela. Tahle byla uprostřed, byla velká a nedalo se dostat dovnitř, takže se o ní většinou hádalo nejvíce lidí, ale kolem byla rozeseta celá spousta větších či menších krabic a krabiček, u nichž se také děly zajímavé věci.
Řadu z nich už někdo otevřel, takže každý viděl, co tam je. U jiných člověk potřeboval vědět, kudy dovnitř, aby se tam podíval. Jiné sice zatím otevřít nešly, ale byly tam nějaké škvíry, kudy se dalo lépe zkoumat a odhadovat, co tam je. Některé někdo sám vyrobil a věděl co je tam, jiné se prostě objevily. Některé byly podobně záhadné jako ta velká uprostřed. U některých stály davy lidí, jiné nikoho nezajímaly. U těch nejzajímavějších se také prodávaly a rozdávaly brýle a děly se tam všecky ty další věci okolo. Některé značky brýlí byly určené pro nahlížení do všech krabic, některé byly jenom na jednu. Někteří lidé v tom ale měli zmatek, případně ztratili návody k použití, takže buďto nosili pořád jenom jedny, nebo jich měli na nose hned několik na jednou. Lidé si často mysleli, že vidí jiné věci než lidé s jinými brýlemi nebo bez brýlí, a to i tam, kde žádné rentgenové brýle nebyly potřeba, protože krabice už byly otevřené, a byla z toho spousta dalšího mlácení špičatými věcmi.
A potom přišel Ernie, všechny je zašlápnul a byl klid.

sádlo a líh

29. prosince 2016 v 18:18 |  výšplechty
měl pěnu ve vousech
a v rukou mu krabatěly sklenice
miloval
marně a něžně
a vůbec nejsilněji
jak jen člověk může

chci tě

15. prosince 2016 v 19:19
chci tě
na politým stole
nebo na podlaze u topení
s hlavou na stranu
jen tak já a ty
všechny kosti v těle napjatý
mluvit a poslouchat
mít bláznivý nápady
koupat se bez plavek v řeči
a každý záblesk holé kůže chytat do froté ručníků
vědět přesně a nevědět nic
ale naprosto jistě cejtit že každá tvoje piha je průsečíkem os
kolem kterých se otáčí všechny moje vesmíry
žárlit na motýly v tvým břiše
žárlit na polomrtvá klišé
vysedávat kdekoli
kde bys mohla projít kolem ty
malovat tvou tvář
do misky chladnoucí polenty
vteřiny trhat vodku pít
večery pálit nemít klid
na stěny psát a nepřestat
do stěny řvát a cítit hlad
a přesto se nejít najíst protože teď je především potřeba křičet tapetám ptákoviny
třást se a svírat křečovitě
všechno co je čím dál blíž
chci tě šeptat šeptat chci tě
chci tě jako tenkrát když
chci tě
a chci tě chtít až na dno
protože na lásku jsem slabý
a toužit prý jde snadno

jsem s tebou
a máme happyend
a někde mezi náma
někde mezi obědem a večeří
mezi naší potrhlostí
mezi tebou na mým rameni
mezi souzvukem a souzrakem
mezi lechtáním k snídani
mezi slovy při sexu
mezi řádky po sexu
mezi miluju tě já tebe taky
mezi tehdy a až
mezi tvýma pihama
někde mezi čtyřmi rty
je škvíra
kudy chci
chci tě
a chci tě chtít až na dno
protože na lásku jsem slabý

a toužit prý jde snadno

Pohřeb

6. listopadu 2016 v 11:11 |  brepty
Bylo to šťastné morče. Tedy alespoň tak šťastné, jak může tvor zavřený celý život v kleci být. Takže celkem rozumně šťastné. Jmenovalo se Šnytlík.
"Co s nim?"
"Normálně ho pohřbíme."
"Jó, no jasně. Na chalupě pod jabloní, jak tam holky tehdy pohřbily toho chcíplýho krtka."
"Jo, to je dobrej nápad, aby tam nebyl tak sám, chudák."
"Ale musíte jet co nejdřív, aby nám tady nezačal smrdět."
Dobře. Tak jo, jedeme. Zcela nepietně jsme ho vezli v zelené igelitce, žádnou vhodnou rakvičku jsme nenašli. No co.
Pršelo. Táta řídil a povídal. Už dlouho jsme takhle nejeli. Povídal: "Ale musíme ho do hrobečku spustit se všema poctama!"
"No jo."
"Umíš nějakej smuteční pochod?"
"Jakože bysme mu nad hrobem zapěli, myslíš."
"No."
"A potom každý hodí na rakev hrst hlíny, vystřelí se slavnostní salva, roztrhneme si roucho a vlajku spustíme na půl žerdi."
"No ne, tak se zamysli nad nějakou."
Pořídili jsme si ho dávno. Už ani nevím, kolik mu bylo. Teda vlastně ségra si ho pořídila. Psa ani kočku jsme nikdy neměli, to se do bytu nehodí. Jenom na chalupě jsme mívali psa. Bundáše. Přežil dědečka, tak jsme za ním nějakou dobu jezdili. Starala se o něj stařičká sousedka, ke který se taky brzo přestěhoval. Pak umřel. Pak umřela sousedka.
Vybrali jsme černej nebožtíku, máš to ale kliku, za chvíli do temný hlíny budeš zakopán. Asi to není tak úplně pochod, ale přišlo nám, že se to hodí.
Jeli jsme a zpívali, pořád dokola, byl to nácvik na samotný obřad, táta si pořád nemohl zapamatovat slova. Jeli jsme a cesta byla stejná jako před deseti lety a Šnytlík, kterýho jsme milovali, mazlili, krmili, vykrmili do nezdravých rozměrů, na kterýho jsme nemívali čas, nebyl moc mazlivej, smrděl a pískal, až nám mile zlhostejněl, se houpal v rytmu výmolů okresní silnice.
"No jo, to je taková moje bolest, že si ty slova nemůžu zapamatovat." Ne, není to věkem, aspoň ne úplně. Táta umí zpívat, máma si pamatuje slova, tohle rozdělení je jedním z pilířů jejich manželství.
"Tak si to prostě napíšeme."
"Tak jo."
Přijeli jsme tam. Tam, kde někde ještě pořád jsou ty rezavý fotbalový branky, kde na podzim padají kaštany, kde tomu ještě pořád maminka říká doma, když si svlíkne maminkovství. Čas od času sem pořád jezdíme, ale já už mám svůj svět čím dál víc jinde.
Napsali jsme si to. Byla zima a byli jsme tam na skok a já už jsem vlastně chtěl být doma, nenašli jsme nic lepšího než zelenou voskovku. Vyhrabali jsme dolík, kam jsme Šnytlíka v igelitce uložili. Pršelo. Pršelo na všechny tři sloky Blues na cestu poslední, které jsme dali dohromady, pršelo nám na hlavy a já se před mrtvým morčetem trochu styděl, že jsem ho vlastně nikdy moc neznal, že z jeho pohřbu děláme komedii a že mě to tak baví. Ale už jsem chtěl být jinde. Táta taky trochu špatně vidí, já dost špatně píšu, přes nácvik a nápovědu jsme se zamotali. "Však on by nám to Šnytlík odpustil."
Nezdrželi jsme se, jeli jsme domů. Jména vesnic, díry v silnici, krávy napravo, jedno za druhým, tak, jak to musí být, jak to budu umět ještě dávno nazpaměť.
"To jsme mu ale pěkně zazpívali, co?"
"To jo."
"Mám tě rád, tati." Chtěl jsem mu tenkrát říct.

sklo

15. října 2016 v 3:03 |  výšplechty
je večer je noc je doba kdy se to přestává sledovat alespoň do chvíle kdy nádherná osoba řekne ty píčo já vstávám na osmou je noc nebo je ráno a v patrech spí nebo nadávají občané a dívka s nádherným nosem to ses jako ve filozofii zaseknul u strukturalismu? nad stolem stále ještě nad jsou lidi a mají svoje tváře a já už za deset minut zapomenu jejich jména ale protože lidská mysl si nedovede vymyslet obličej který neviděla budou nadomoježivotí komparzisty v mých snech který beztak taky zapomenu ale teď teď dokud se ztrácim v hodinkách a dokud není úvod do diachronní slavistiky a dokud jsme tady a víme to a dokud víno protože po pivu zvracim filtruje patos z pravd a malost z lidí dokud sem schopnej poslouchat co opravdu slyšim a ne jen vnitřek svoji lebky. ukaž. ukaž a plácej ptákoviny a zpívej a křič a já se budu smát protože v týhle fázi už člověku přijde vtipný úplně cokoli a protože lidi jsou tak nádherně nádherně rozbitý. tak jako se tisíc úplně stejnejch skleniček rozbije v tisíc úplně různejch barevnej fleků jaký ti ukáže psycholog aby ti dokázal že máš tajný sexuální představy o Sigmundu Freudovi tak se o tisíc lidí můžeš pořezat a nikdy nepochopíš kdo proboha tak blbě postavil tu marmeládu na kraj stolu ale cucáš si vlastní krev která z nějakýho důvodu chutná fakt dobře a napadaj tě zvrácený metafory ale ty se tomu napadnutí vždycky ubráníš a jdeš pro koště. za deset minut zapomenu tvoje jméno ale tvoje praskliny si chci pamatovat neopakovatelný vzorce a cestičky trápení a nadšení a blbě postavenejch marmelád abych věděl kudy mám praskat dál až svou cestičku ztratim jenže když se sečtou čárky na lístku pavučiny v koutech našich konverzací a čas je už zase změřen a já vstávám na osmou, já tě neznám.

nádraží

7. října 2016 v 15:15 |  výšplechty
a draci jedou a draci jedou
mává se brečí se spěchá
spěchá se spěchá se spěchá
lidé do sebe vrážejí
hlas je vede
kam se nezpozdit
kam se nezpozdit
spěchá se spěchá se spěchá
každou vteřinu se nezpozdit
spěchá se spěchá se spěchá
a lidé vrážejí a lidé se vyhýbají
jízdenky inkarta praha
cigára vajgly a hradec
drak bude pět minut zpožděn
srdíčka vyrytá do stěn
nezpozdi se nezpozdi se
lez po zdi lez po zdi
nezpozdi se nezpozdi se
lez po zdi lez po zdi
a jde tam pán
a draci jedou a draci jedou
spěcháme spěcháme
záchody rolety cikáni kluk
zavři si oči a předstírej hluk
a pán je trošku zmatený a v tvářích je měkký
spěcháme spěcháme
mává se brečí se spěchá
spěchá se spěchá se spěchá
v ruce má tašku a v nose rýmu
hlas je vede hlas je vede
jen ne pěšky kufry těžký
nezpozdi se nezpozdi se
nezpozdi se nezpozdi se
v tašce má dopis od dcery, v dopise výčitky
prázdný žebráci opilý flašky
jízdenky inkarta batohy tašky
v dopise slova
mává se brečí se spěchá
a draci jedou a draci jedou
drak bude pět minut zpožděn
hákáče vyryté do stěn
v dopise honem
v dopise honem
v dopise honem
kam se nezpozdit kam se nezpozdit
spěchá se spěchá se spěchá
spěchá se spěchá se spěchá
kam se nezpozdit kam se nezpozdit
spěchá se spěchá se spěchá
a lidé do sebe vrážejí
nezpozdi se nezpozdi se
lez po zdi lez po zdi
a po schodech
lez po zdi a po schodech
po schodech
pozor dech pozor dech
v dopise honem
v dopise honem
nezpozdit nezpozdit spěchá se spěchá
schody a schody
neshody z vody
neshody schody
a lidé do sebe vrážejí
hlas a hlas a hlas
nezpozdi nezpozdi nezpozdi
kolena stará
stará se stará
schody jsou z vody
neshody z betonu
spěchá se spěchá se spěchá
spěchá se spěchá se spěchá
spěchá se nezpozdi spěchá
nezpozdi nezpozdi spěchá
lez po zdi
lez po zdi
lez po zdi
lez po zdi
lez po zdi
v dopise honem
a lidé do sebe vrážejí
kdo upadne
upadne mezi drobky pochcané vousy dlaždice a staré jízdenky
kdo upadne
tvoří další vrstvu podlahy
hlas je vede
kam se nezpozdit
rychle

na třetí kolej už přijeli draci

Soukromý koncert

3. října 2016 v 20:20 |  jiskry
sotva kapka
sotva nota
do žulových kůstek

před výlohou řeznictví

Kam dál