Překážky ve výhledu

5. listopadu 2017 v 15:15 |  myšlenky po volbách
Andrej Babiš i Tomio Okamura mi připadají jako naprosto děsivé úkazy. Prvního z nich vnímám jako oligarchu balancujícího na hraně legálnosti, který využívá populismu ke splnění svého snu - řízení státu jako firmy z neotřesitelné pozice generálního manažera, druhého jako demagoga šířícího strach, nenávist a lhostejnost k faktům.
To je můj pohled a je zkreslený. Možná, že jsou to ještě daleko větší nestvůry, možná, že ve skutečnosti chovají v srdci ty nejčistší úmysly, každopádně pravda je příliš složitá na to, aby se dala vtěsnat do několika řádků nebo vůbec do jednoho mozku.
Každý máme jen a jen svůj názor. Nějakým způsobem svět nazíráme, takhle zkrátka věci vypadají z místa, kde stojíme, z našeho úhlu pohledu. Jistěže nám to, co vidíme, připadá jako pravda. Vždyť je to přece jasné, vidíme to na vlastní oči. Jenomže každý, kdo si někdy hrál s optickými klamy, ví, že to není tak úplně jednoduché. Věci vypadají různě podle toho, z jakého úhlu a v jakém světle se na ně díváte a jestli máte otevřené oči.
S naší myslí je to zrovna tak. Můžeme (a měli bychom) se snažit zakládat své názory na faktech. Jenomže stěží dojdeme do bodu, kde budeme mít jistotu, že známe úplně všechna relevantní fakta. A i kdyby ano, tak fakta sama o sobě nestačí, vždycky je musíme nějak interpretovat. A tady přichází na řadu osobní postoje, které už často s fakty nemají moc společného. To už je otázka filozofie, přístupu k životu, osobních zkušeností, žebříčku hodnot, víry a emocí, díky nimž různí lidé budou naprosto totožná fakta vykládat různě nebo jim připisovat různou míru důležitosti.
No a co s tím? Asi nic. Změnit to nelze. Ale je důležité si to uvědomit. Uvědomit si, že vždycky vidíme jen část pravdy a že to, co vidíme, je nějak interpretováno, zkresleno naším mozkem, naší zkušeností a naším světonázorem. Uvědomit si, že když někdo vidí věci jinak, neznamená to automaticky, že je hloupý nebo zlý. Pokusit se takovému názoru naslouchat, protože když pochopíme, jakým úhlem se na svět dívají jiní, značně to rozšíří naše vnímání a může nás to posunout blíž k té často nedosažitelně složité pravdě. Být připraveni korigovat své názory, posunout se o pár kroků, abychom měli lepší výhled. A ukazovat ostatním, jak to vypadá z toho místa, kde stojíme my.
Může se to zdát jako banalita, ale je to strašně těžká věc, která se nám podle mě málokdy daří, a to považuju za jeden z největších problémů lidstva. Vidím to na sobě i na ostatních. Nedokážeme odlišit naše názory od nás samých, a když někdo zpochybňuje náš názor, cítíme, jakoby napadal přímo nás. Neposloucháme, nezkoumáme, jaký je jeho pohled, proč věci vidí tak, jak je vidí, a jestli odtamtud není vidět něco, co nám z naší pozice dosud unikalo. Pouze se ho snažíme přesvědčit, že věci jsou takové, jak je vidíme my, přetáhnout ho na naši pozici. Ale zároveň se nikdy nenecháme přetáhnout na tu jeho.
Svět se potom dělí na ty, kteří stojí s námi a vidí to stejně, a na ty, kteří ne. Na MY a ONI. ONI lžou, MY jsou čestní. ONI to vidí špatně, MY mají pravdu. A naším cílem pochopitelně je, aby MY vyhráli.
(S tímhle umí někteří politici velice dobře pracovat. Podporu od lidí, kteří mají jiný pohled na svět, nezískávají primárně tak, že by je přesvědčovali. To by se rovnou postavili na opačnou stranu a jenom by je v jejich názorech utvrdili. Oni je nejprve ujistí, že jsou na jejich straně a že jejich názory jsou totožné. A potom už pro ně není tak těžké ty názory měnit. Za využití nejrůznějších triků pak svému voliči tvrdí "Ano, vidím to úplně stejně jako ty, správně je A", třebaže on celý život věřil, že správně je B. Ale to už v tuto chvíli není tolik důležité, protože nějací ONI tvrdí, že správně je C a to si MY přece nedají líbit! Bravurní využití téhle techniky považuju za jeden z mnoha důvodů, proč tolik bývalých přesvědčených voličů KSČM najednou volí miliardáře, který chce řídit stát jako firmu, ačkoli to naprosto odporuje komunistické ideologii.)
Tím nechci říct, že každý názor je rovnocenný, že neexistuje objektivní pravda nebo že je zbytečné kohokoli o čemkoli přesvědčovat. Jsou názory, které jsou blíže pravdě a ty, které jsou dál. Ale abychom se vrátili k té prostorové metafoře, čím jasnější představu budeme mít o tom, jak věc vypadá z jiného místa, tím ucelenější budeme mít obraz a tím blíže budeme tomu, jak skutečně vypadá. Z některých pozic ovšem pravda zkrátka není vidět tak dobře, protože ve výhledu něco překáží, do očí svítí slunce, je to odtud příliš daleko nebo má třeba pozorovatel unavené oči a nevidí tak ostře.
A klíčové je věnovat pozornost právě těmto překážkám ve výhledu. Může to být třeba strach nebo naopak nadšení, které nás mohou oslepit, nízká inteligence může rozostřit zrak, nedostatek empatie ořezat periferní vidění, možná stojíme moc blízko a nevidíme širší souvislosti nebo moc daleko a unikají nám klíčové detaily, příkladů je spousta.
A my můžeme ty, kteří se nám zdají blábolit nesmysly, pořád dokola přesvědčovat o tom, že z našeho místa to vypadá úplně jinak. Ale dokud si neuvědomíme, proč oni vidí věci tak, jak je vidí, tak jejich pohled nikdy nezměníme. A zároveň si musíme přiznat, že nám dost možná taky něco svítí do očí a kalí zrak a my si to ani nemusíme uvědomovat.
Příkladem může být třeba úspěch strany Tomia Okamury, která do značné míry stavěla na strachu lidí z migrační krize a islamizace naší kultury. Argumenty o počtu uprchlíků reálně žijících v naší zemi, historii islámu, lidských právech, naší ústavě apod. se naprosto míjí účinkem, protože lidi, kterým se jednou do očí dostal oslňující paprsek strachu, je těžké přesvědčit o tom, že ty mžitky před jejich očima nejsou reálné. Tím netvrdím, že rizika spojená s migrací nejsou reálná, ale že v této debatě o reálná fakta vůbec nejde. Jde o strach. A je potřeba zjistit, odkud se tento strach bere, jinak se ho není možné zbavit a začít ten problém řešit racionálně.
Podobně ovšem může fungovat i třeba strach z ohrožení demokracie, který pozoruju sám na sobě, nenávist k muslimům stejně jako nenávist k voličům Okamury, znechucení z tradiční politiky atd. Tyto pocity jsou někdy více a někdy méně opodstatněné, v jejich jádru se ale vždycky skrývají reálné problémy s reálnými příčinami. Ty je ovšem těžké odhalit, když se nám do toho pletou silné emoce.
Zkusme si tedy nebrat hned všechno osobně, připustit si možnost, že se třeba mýlíme, vážně poslouchat, co ten druhý říká a přemýšlet, proč to říká, a až potom se snažit vysvětlit mu, jaká je naše pozice a proč je podle nás lepší.
 

já vím proč

4. listopadu 2017 v 14:14
Já volím SPD
Já vím proč SPD
Svobodu a přímou Demokracii
Tomia OkAmury
Já Volím SPD
Já Vím ProČ SPD
SvoBodu A PŘÍmou DeMoKRAciI
ToMIA OKAMURY
JÁ VOLÍM SPD
JÁ VÍM PROČ SPD
SVOBODU A PŘÍMOU DEMOKRACII
TOMIA OKAMURY
JÁ VOLÍM SPD JÁ
VÍM PROČ SPD SVOBODU A PŘÍMOU
DEMOKRACII TOMIA OKAMURY
JÁ VOLÍM SPD JÁ VÍM PROČ
SPD SVOBODU A PŘÍMOU DEMOKRACII TOMIA
OKAMURY JÁ VOLÍM SPD JÁ VÍM PROČ SPD SVOBODU A PŘÍMOU DEMOKRACIITOMIA OKAMURY JÁ VOLÍMSPD JÁVÍMPROČ SPD SVOBODUAPŘÍMOUDEMOKRACIIJÁVOLÍMSPDJÁVÍMPROČSPDSVOBODUAPŘÍMOUDEMOKRA
CIITOMIAOKAMURYJÁVOLÍMSPDJÁVÍMPROČSPDSVOBODUAPŘÍMOUDEMOKRACIIPROČTOMIADEMOKRACIIOKA
MURYJÁTOMIAVOLÍMOKAMURYVÍMPROČPŘÍMOUJÁSPDSPDADEMOKRACIISVOBODUSPDVOLÍMPROČVÍMJÁTOM
IAPŘÍMOUDEMOKRACIISVOBODUOKAMURYTOMIAJÁVÍMVOLÍMTOMIASVOBODUPROČJÁJÁJÁJÁJÁJÁJÁJÁVÍMPROČ

Diskuse a aktivita

31. října 2017 v 20:20 |  myšlenky po volbách
Myslím si, že nedávné volby dopadly velice špatně, a pokud vím, tento názor sdílí skoro každý, koho znám. V hodinách a dnech, které následovaly po sečtení výsledků, jsem o nich dost intenzivně přemýšlel (možná víc než je zdrávo) a rozhodl jsem se něco málo z toho přemýšlení zveřejnit. Mám v plánu hned několik takových úvah, toto je jen první z nich. (Původně jsem k tomuto účelu chtěl založit nějaký nový blog s oduševnělejším jménem, ale to je moc práce. Vemte tedy zavděk mým starým uložištěm poetických pokusů a nesuďte mě příliš tvrdě za ty nejstarší a nejblbější.)
Nejprve chci nastínit, proč to vůbec dělám, proč do toho bezedného oceánu informací a názorů chci přilévat další vědra, když daleko zkušenější a bystřejší hlavy denně přilévají celé bazény výstižnějších a lépe formulovaných komentářů a postřehů. Nejsem ani politolog ani filosof ani sociolog, nesleduju politickou scénu déle než pár let, jsem pevně uzavřen ve své sociální bublině, takže moje představa o pohledu na svět lidí s jinými politickými názory může být velice zkreslená. Přesto cítím potřebu se o své názory podělit s co největším množstvím lidí a to má své důvody.
Jak už jsem řekl, považuji výsledek voleb za otřesný. Co konkrétně mi na něm přijde nejděsivější, se pokusím podrobněji rozebrat někdy jindy. Přinejmenším komentáře v médiích však jasně mluví o tom, že výsledky mohou ohrozit další demokratické směřování země. Je docela dobře možné (a já v to doufám), že se tyto obavy ukážou jako přehnané. Ale asi se nedá popřít, že míra rizika je nejvyšší za dlouhou dobu a že se jedná o součást širšího trendu, o kterém se mluví jako o "krizi demokracie".
A v takové situaci považuji za velice důležité podělit se veřejně o svůj pohled, zapojit se do té debaty a hájit ideály, kterým věřím. Ne proto, že bych si snad naivně myslel, že si mé poznámky přečtou voliči SPD, praští se do čela a vrátí se jim zdravý rozum. Ale proto, že se tu jedná o celou řadu dílčích problémů, které dalece přesahují osobnosti několika málo politiků, kteří jsou spíš příznaky než příčinami. A o těchto problémech je podle mě nutné vést celospolečenskou diskusi. Nenechat tu diskusi na pár stovkách politiků, novinářů a komentátorů. Přemýšlet, debatovat a učit se. Především se učit debatovat s lidmi, kteří přemýšlí jinak. Možná ani ne tolik proto, abychom je přesvědčili o správnosti svého pohledu na svět, ale abychom porozuměli tomu jejich.
A kromě toho věřím, že v situaci, kdy je taková část veřejného mínění ovlivněná populismem a taková moc koncentrovaná do rukou nedůvěryhodných lidí, by občanská role neměla končit u volební urny. Že by lidé, kteří nejsou spokojeni s tím, jak volby dopadly, měli aktivně vstupovat do veřejného prostoru a snažit se ho ovlivňovat. Tím nemyslím překřikovat ty, kteří volili jinak, ale upozornit na to, že ne všichni se ztotožňují se současným politickým vývojem. A že ti, kteří jsou s ním nespokojení, jsou ochotni pro nápravu udělat i něco jiného než si jenom stěžovat. Bude-li to nutné, chodit na demonstrace, bude-li to vhodné, přímo kontaktovat zvolené zástupce, budou-li smysluplné, podepisovat petice. Každopádně projevovat svůj názor, podněcovat slušnou a konstruktivní debatu. A to se netýká pouze politiky v tom úzkém slova smyslu. Zdravá občansky aktivní společnost se vytváří i pomocí různých sdružení, spolků a organizací, činností, které s politikou nemají na první pohled vůbec nic společného, a také pomocí konkrétních činů každého jednoho člověka ve veřejném prostoru - ať už jím je ulice, škola, obchod nebo Facebook.
Výsledky demokratických voleb je samozřejmě nutné respektovat. Ale respektovat legitimitu ještě neznamená rezignovaně složit ruce do klína a čekat na další šanci za čtyři roky (nebo možná dříve).
Možná to někomu zní jako zbytečně velká slova, jako hysterie, mobilizace a volání "do zbraně!", aniž by to odpovídalo reálnému stupni nebezpečí. Já to ale nemyslím jako mobilizaci, ale maximálně jako výzvu k něčemu, co by mělo být do jisté míry samozřejmostí a co jistě mnoho laskavých čtenářů už tak či onak dělá, ale na čem by dnes mohlo záležet ještě více než za normálních okolností. Jako výzvu k diskusi a k občanské aktivitě. Těmi totiž dáváme najevo, že nám osud země není lhostejný a že za něj neodmítáme přebrat odpovědnost.
A veřejné prezentování svých názorů považuji za jeden ze způsobů, jak můžu já za svou osobu alespoň částečně uvést výše zmíněné principy do praxe. Jsem si vědom toho, že spoustě věcem zkrátka nerozumím a že se nevyhnutelně dopustím chybných interpretací, zjednodušení a pochybných argumentů, že se sem tam prostě spletu. Že si to, co píšu, nejspíš přečte jenom směšně malá hrstka lidí a že nemalá část z nich se mnou nebude souhlasit nebo jí to přijde jako plýtvání časem autora i čtenáře. Že bych možná spíš měl dělat věci do školy nebo si uklidit na stole. Ale i tak v tom hodlám pokračovat.

Díky za přečtení a za případnou zpětnou vazbu.
 


Cestou domů

28. května 2017 v 22:22 |  brepty
Seděl jsem ve vlaku, lidi kolem spali. Jeli jsme tunelem, pak jsme z něj zase vyjeli. Chtěl jsem taky spát, ale nešlo mi to, tak jsem se koukal z okna, jak vjíždíme do tunelů a pak z nich zase vyjíždíme, jak letíme krajinou, jak letíme večerem.
Lesy a louky a pole, zbytky dne, osvětlené stanice, kterými se jenom projíždí. S loktem na úzkém tvrdém hranatém parapetu a s dlaní pod bradou jsem mžoural na krajinu. Pak jsem ztuhnul. Zase jsem ji uviděl. Stála tam venku na louce a koukala se na mě.
Rychle jsem vstal. Přes kolena a přes tašky do uličky, k záchodkům, ke dveřím. Chtěl jsem najít záchrannou brzdu nebo aspoň průvodčího, ale vlak nakonec zastavil sám. Otevřel jsem dveře, seskočil dolů na násep a rozhlédnul se. Běžel jsem zpět směrem k místu, kde jsem ji viděl, běžel jsem neposečenou červnovou loukou, dlouho a rychle, hlavu plnou chmýří z pampelišek, boty plné bláta a vody.
Tady! Tady to bylo, tady u toho bodláku. Ale už tu nebyla. Rozhlédl jsem se. Kus dál od trati byl les, tam snad šla, tam šla, zase jsem se rozběhnul. Půda byla podmáčená, byla tam spousta bláta a vysoká tráva mě šlehala do rukou. Lítaly mouchy, lítali komáři a vosy, ale já byl rychlejší a ještě jsem stíhal hledat v trávě stopy, jenom na dech už čas nebyl a plíce mě řezaly do žeber. Mezi smrky se něco mihlo.
První stromy, roští, les. Ne, už nemůžu běžet. Mezi smrky se něco mihlo, je tady, přijde ke mně. Zase jsem začal dýchat, šel jsem lesem a snažil jsem se ji zase zahlédnout, smrky mi kladly proti hlavě a proti hrudi a proti rukám silné suché černé větve. Každý krok praskal, už byla tma, do vlasů mi padalo jehličí.
Po chvíli jsem se dostal k listnatým stromům, kde bylo víc prostoru a kde byla tráva, kde ze země koukaly vrcholky pískovcových skal. Byla tady. Byla někde tady. Zavolal jsem ji. Ne, nemá cenu volat, přijde sama, ozve se. Znovu jsem ji zavolal. Jen listy šustily pod nohama, jinak bylo ticho. Svítil měsíc a byly vidět hvězdy, v tom nejasném světle se všechno zdálo šedivé. Zakřičel jsem. Ticho. Dlouho jsem ho poslouchal a pak se dal zase do běhu.
Dusal jsem mezi stromy a mezi kusy pískovce, zablácené boty po vlhkém listí, a postupně jsem zrychloval, pořád jedním směrem, kudy snad šla, kudy musela jít. Volal jsem. Ne, nemá cenu ji volat, neozývala se, mlčela. Mlčela a já volal a běžel, až jsem zakopnul a rozedřel si koleno a vstal jsem a běžel jsem dál a les byl zase hustší a skály vyšší a zase jsem zakopnul a hlína se mi na kalhotách a na kůži mísila s krví a ona pořád mlčela.
Zastavil jsem se, už jsem nemohl křičet. Sednul jsem si na kus pískovce a otřel si slzy. Seděl jsem, mělce dýchal a co chvíli odplivoval suché sliny z jazyka.
Zasmála se. Zasmála se, docela blízko, docela blízko zacinkal smích. Otáčel jsem hlavu a zvedl jsem se a prsty už hledaly úchyty, zasmála se seshora, nahoře, na skále se zasmála, lezl jsem po pískovci, mech ustupoval z cesty, drsný kámen se mi hrnul pod nohy a já lezl a nahoře bylo borůvčí a seděla v něm, našel jsem ji, ústa a oči a ramena a drobná ňadra se smály, bílá kůže jí svítila měsícem, vyšel jsem k ní a zasmála se a pohodila vlasy a vstala a bříško se jí smálo a nohy se jí smály a mezi nohama se smála, jak se mezi nohama smála! A běžela pryč, jen tak lehce a pomalu, abych si ji chytil, že vlasy za ní ani nevlály a já za ní vlál a ona vždycky uskočila a smála se celou ženou a já se smál a ruce natahoval a ona se nesla přes borůvčí až ke kraji skály, já za ní, tančila a já s ní, o jeden dotek pozadu, dechy se mísily, ale prstům vždycky unikla a ještě jednou, ještě jednou se od kořenů po korunu zasmála, když jsem potom ze skály padal dolů mezi kameny a kořeny a krev.
Už svítalo, když jsem vstal. Mrazivě svítalo, když jsem se vydal zpět, lesem, houštím, paloukem ke kolejím. Vyskočil jsem nahoru do otevřených dveří vlaku, zase jsem je za sebou zavřel a uličkou a přes tašky a kolena jsem došel ke svému místu. Lidi kolem spali. Vlak se zase rozjel a já se koukal z okna.

děs

20. ledna 2017 v 17:17 |  výšplechty
ta tma byla bílá
a člověk jí šel
a myslel na kakao
pod nohama křupal sníh

černé větve
stopy
vrány nad lesem

si berou co jim patří

návštěva

16. ledna 2017 v 20:20 |  výšplechty
cesta mezi hroby byla namrzlá
sklouznul jsem se
nahoře se bílé stromy škrtily
dole mezi kamenem a jménem
vyhrabané místo
pro elektrickou věčně blikající svíčku

jinak byla tma

Mýtus o krabici

14. ledna 2017 v 15:15 |  žblebty
Aneb téměř vážně míněná gnozeologická alegorie, vzniklá v půl páté ráno.

Byla jednou jedna krabice. Byla velká, hladká, pozoruhodná a nedala se nijak otevřít. Stála uprostřed. Těžko říct, jak dlouho tam stála, nikdo si už nepamatoval, kdo ji tam postavil, nebo jestli ji tam vůbec někdo postavil. Každopádně kolem procházela spousta lidí a všichni se divili a přemýšleli, co by mohlo být uvnitř. Zkoušeli ji otevřít, ale nešlo to. Lidé přicházeli s nejrůznějšími nápady, co by tam mohlo být. Některé byly přitažené za vlasy, jiné se zdály docela pravděpodobné, ale nebylo jak ověřit, co je pravda.
Někomu bylo celkem putna, co tam je, a šel radši na svačinu. Někdo zkoušel propočítat fyzikální vlastnosti krabice, ale zjistil, že má k dispozici jenom ulomené pravítko. Někteří tvrdili, že zevnitř něco zaslechli, nebo že dokonce vidí dovnitř. Někteří si to skutečně mysleli, jiní chtěli jenom udělat dojem. Někdo jim uvěřil, někdo ne.
Potom byli tací, kteří tvrdili, že mají rentgenové brýle, díky kterým vidí dovnitř. Někteří si skutečně mysleli, že vidí, jiní to jen předstírali. Někteří ty brýle prodávali, jiní darovali ostatním. Ti si někdy mysleli, že skutečně vidí dovnitř, někdy se jim zdálo, že sice vidí dovnitř, ale že to ve skutečnosti dělají ty houby, co předtím snědli, někdy nic neviděli a mysleli si, že byli oklamáni, a brýle zahodili, někdy nic neviděli a mysleli si, že to je tím, že se neumí koukat, takže radši moudře přikyvovali a říkali ano, ano, teď to vidím jasně.
Jenomže po nějaké době se ukázalo, že ti, kteří tvrdili, že vidí dovnitř, se mezi sebou neshodnou na tom, co tam vlastně vidí. A tak někteří začali znovu diskutovat, jiní se začali pro jistotu rovnou mlátit špičatými věcmi. A nikdo nevěděl, jestli to ten druhý vážně vidí, nebo to jen předstírá, aby měl záminku píchnout osobu, na níž už má hrozně dlouho děsnou pifku.
Také bylo několik takových, kteří si sice mysleli svoje, případně si mysleli, že vidí svoje skrze své rentgenové brýle, ale kteří připouštěli, že se mohou mýlit, případně že na svých brýlích můžou mít flek, nebo že mohou mít hodně zvláštní halucinace. Ti si mysleli, že, vzato kolem a kolem, pravdu může mít kdokoli z těch hlasitých lidí, včetně nich samých, že ta pravda může být taky úplně jiná a že dokud se nepodaří tu krabici otevřít, neexistuje způsob, jak s jistotou vědět, co tam je, tak proč se tolik vzrušovat. Těch moc nebylo.
To ale zdaleka nebyla jediná krabice, která se tam nacházela. Tahle byla uprostřed, byla velká a nedalo se dostat dovnitř, takže se o ní většinou hádalo nejvíce lidí, ale kolem byla rozeseta celá spousta větších či menších krabic a krabiček, u nichž se také děly zajímavé věci.
Řadu z nich už někdo otevřel, takže každý viděl, co tam je. U jiných člověk potřeboval vědět, kudy dovnitř, aby se tam podíval. Jiné sice zatím otevřít nešly, ale byly tam nějaké škvíry, kudy se dalo lépe zkoumat a odhadovat, co tam je. Některé někdo sám vyrobil a věděl co je tam, jiné se prostě objevily. Některé byly podobně záhadné jako ta velká uprostřed. U některých stály davy lidí, jiné nikoho nezajímaly. U těch nejzajímavějších se také prodávaly a rozdávaly brýle a děly se tam všecky ty další věci okolo. Některé značky brýlí byly určené pro nahlížení do všech krabic, některé byly jenom na jednu. Někteří lidé v tom ale měli zmatek, případně ztratili návody k použití, takže buďto nosili pořád jenom jedny, nebo jich měli na nose hned několik na jednou. Lidé si často mysleli, že vidí jiné věci než lidé s jinými brýlemi nebo bez brýlí, a to i tam, kde žádné rentgenové brýle nebyly potřeba, protože krabice už byly otevřené, a byla z toho spousta dalšího mlácení špičatými věcmi.
A potom přišel Ernie, všechny je zašlápnul a byl klid.

sádlo a líh

29. prosince 2016 v 18:18 |  výšplechty
měl pěnu ve vousech
a v rukou mu krabatěly sklenice
miloval
marně a něžně
a vůbec nejsilněji
jak jen člověk může

chci tě

15. prosince 2016 v 19:19
chci tě
na politým stole
nebo na podlaze u topení
s hlavou na stranu
jen tak já a ty
všechny kosti v těle napjatý
mluvit a poslouchat
mít bláznivý nápady
koupat se bez plavek v řeči
a každý záblesk holé kůže chytat do froté ručníků
vědět přesně a nevědět nic
ale naprosto jistě cejtit že každá tvoje piha je průsečíkem os
kolem kterých se otáčí všechny moje vesmíry
žárlit na motýly v tvým břiše
žárlit na polomrtvá klišé
vysedávat kdekoli
kde bys mohla projít kolem ty
malovat tvou tvář
do misky chladnoucí polenty
vteřiny trhat vodku pít
večery pálit nemít klid
na stěny psát a nepřestat
do stěny řvát a cítit hlad
a přesto se nejít najíst protože teď je především potřeba křičet tapetám ptákoviny
třást se a svírat křečovitě
všechno co je čím dál blíž
chci tě šeptat šeptat chci tě
chci tě jako tenkrát když
chci tě
a chci tě chtít až na dno
protože na lásku jsem slabý
a toužit prý jde snadno

jsem s tebou
a máme happyend
a někde mezi náma
někde mezi obědem a večeří
mezi naší potrhlostí
mezi tebou na mým rameni
mezi souzvukem a souzrakem
mezi lechtáním k snídani
mezi slovy při sexu
mezi řádky po sexu
mezi miluju tě já tebe taky
mezi tehdy a až
mezi tvýma pihama
někde mezi čtyřmi rty
je škvíra
kudy chci
chci tě
a chci tě chtít až na dno
protože na lásku jsem slabý

a toužit prý jde snadno

Pohřeb

6. listopadu 2016 v 11:11 |  brepty
Bylo to šťastné morče. Tedy alespoň tak šťastné, jak může tvor zavřený celý život v kleci být. Takže celkem rozumně šťastné. Jmenovalo se Šnytlík.
"Co s nim?"
"Normálně ho pohřbíme."
"Jó, no jasně. Na chalupě pod jabloní, jak tam holky tehdy pohřbily toho chcíplýho krtka."
"Jo, to je dobrej nápad, aby tam nebyl tak sám, chudák."
"Ale musíte jet co nejdřív, aby nám tady nezačal smrdět."
Dobře. Tak jo, jedeme. Zcela nepietně jsme ho vezli v zelené igelitce, žádnou vhodnou rakvičku jsme nenašli. No co.
Pršelo. Táta řídil a povídal. Už dlouho jsme takhle nejeli. Povídal: "Ale musíme ho do hrobečku spustit se všema poctama!"
"No jo."
"Umíš nějakej smuteční pochod?"
"Jakože bysme mu nad hrobem zapěli, myslíš."
"No."
"A potom každý hodí na rakev hrst hlíny, vystřelí se slavnostní salva, roztrhneme si roucho a vlajku spustíme na půl žerdi."
"No ne, tak se zamysli nad nějakou."
Pořídili jsme si ho dávno. Už ani nevím, kolik mu bylo. Teda vlastně ségra si ho pořídila. Psa ani kočku jsme nikdy neměli, to se do bytu nehodí. Jenom na chalupě jsme mívali psa. Bundáše. Přežil dědečka, tak jsme za ním nějakou dobu jezdili. Starala se o něj stařičká sousedka, ke který se taky brzo přestěhoval. Pak umřel. Pak umřela sousedka.
Vybrali jsme černej nebožtíku, máš to ale kliku, za chvíli do temný hlíny budeš zakopán. Asi to není tak úplně pochod, ale přišlo nám, že se to hodí.
Jeli jsme a zpívali, pořád dokola, byl to nácvik na samotný obřad, táta si pořád nemohl zapamatovat slova. Jeli jsme a cesta byla stejná jako před deseti lety a Šnytlík, kterýho jsme milovali, mazlili, krmili, vykrmili do nezdravých rozměrů, na kterýho jsme nemívali čas, nebyl moc mazlivej, smrděl a pískal, až nám mile zlhostejněl, se houpal v rytmu výmolů okresní silnice.
"No jo, to je taková moje bolest, že si ty slova nemůžu zapamatovat." Ne, není to věkem, aspoň ne úplně. Táta umí zpívat, máma si pamatuje slova, tohle rozdělení je jedním z pilířů jejich manželství.
"Tak si to prostě napíšeme."
"Tak jo."
Přijeli jsme tam. Tam, kde někde ještě pořád jsou ty rezavý fotbalový branky, kde na podzim padají kaštany, kde tomu ještě pořád maminka říká doma, když si svlíkne maminkovství. Čas od času sem pořád jezdíme, ale já už mám svůj svět čím dál víc jinde.
Napsali jsme si to. Byla zima a byli jsme tam na skok a já už jsem vlastně chtěl být doma, nenašli jsme nic lepšího než zelenou voskovku. Vyhrabali jsme dolík, kam jsme Šnytlíka v igelitce uložili. Pršelo. Pršelo na všechny tři sloky Blues na cestu poslední, které jsme dali dohromady, pršelo nám na hlavy a já se před mrtvým morčetem trochu styděl, že jsem ho vlastně nikdy moc neznal, že z jeho pohřbu děláme komedii a že mě to tak baví. Ale už jsem chtěl být jinde. Táta taky trochu špatně vidí, já dost špatně píšu, přes nácvik a nápovědu jsme se zamotali. "Však on by nám to Šnytlík odpustil."
Nezdrželi jsme se, jeli jsme domů. Jména vesnic, díry v silnici, krávy napravo, jedno za druhým, tak, jak to musí být, jak to budu umět ještě dávno nazpaměť.
"To jsme mu ale pěkně zazpívali, co?"
"To jo."
"Mám tě rád, tati." Chtěl jsem mu tenkrát říct.

Kam dál