Závěrečné skóre

25. června 2018 v 19:19 |  Erasmus v Mariboru

Tak zkoušky poskládány, seminárky poodevzdávány, teď už jenom trocha byrokracie, trocha loučení a trocha bilancování. A pak jedu domů.
Nikdy předtím jsem nebyl takhle dlouho mimo domov, nikdy předtím se mi tolik nestýskalo.
Dost možná nikdy jsem se necítil tak osaměle, jako během prvních dvou tří dnů v Mariboru. A možná nikdy předtím jsem si pořádně neuvědomil, že jsem vlastně samotář. A zároveň mé nově objevené samotářství v mnoha ohledech nikdy nečelilo takovým výzvám.
Stal jsem se tu součástí spousty povšechných známostí, řady kamarádství a několika přátelství.

Takzvaný Zvezda tým, Dan (SK), Adrian (FR), Lodžie tričko (CZ), Agáta, Martyna, Magda a Anna (PL), chybí jenom dvě Alexandry (MK).

Nikdy předtím jsem nebyl v tak intenzivním a dlouhodobém kontaktu s cizí kulturou (nepočítám-li skoro permanentní zprostředkované vystavení kultuře anglo-americké). A i když slovinský svět je tomu našemu velice podobný, ty náhodné podobnosti a drobné rozdíly člověka dost možná dostanou o něco blíž porozumění podstatě obou dvou, než kdyby si byly výrazně vzdálené. Nebo možná taky ne. Co já vim.
O slovinské kultuře, historii a řeči jsem se tu ostatně dozvěděl strašně málo v poměru k tomu, co je možné vědět, a zároveň neskutečně moc v poměru k tomu, co jsem věděl předtím.
Slovinsky jsem se naučil dost dobře na to, abych v kavárnách a restauracích většinou nemusel sahat k angličtině, abych mohl koukat na zprávy a velmi zhruba odhadnout, o co kráčí, a abych za pomoci slovníku a předchozí znalosti příběhu přečetl slovinský překlad Malého prince.
Protáhnul jsem si samozřejmě taky angličtinu, několikrát využil i to, co si snad ani netroufám nazvat němčinou, s italštinou jsem totálně pohořel. Taky jsem se naučil polské názvy pro prsty a několik slov a frází portugalsky, turecky, finsky, maďarsky, bulharsky a litevsky (a všechno už jsem to zase stihnul zapomenout). A výrazně jsem si tu zlepšil slovenštinu. Vankúš, paplon, lekvar, pečeň, riad a tak.
Potkal jsem se s lidmi z většiny evropských zemí a krom toho taky z Indie, Taiwanu, Egypta, Pákistánu, USA, Brazílie a Turecka.
Poprvé v životě jsem se bavil s muslimem o něčem jiném než o kebabu. S asi osmdesátiletou stařenkou jsem se oboustranně příšernou němčinou bavil o Hitlerovi a o počasí, se třemi Ljubljaňany zase o tom, jak je to s těmi uprchlíky a kdo má doma kolik pušek AK-47, s jakýmsi opilým Jurijem o lingvistice a s majitelem espresso baru o kávě, kávě, kávě, kávě a Česko-saském Švýcarsku.
Poprvé v životě jsem zorganizoval demonstraci (přišlo nás sedm), uběhnul deset kilometrů v kuse (9,4, ale čtyřka se zaokrouhluje nahoru, ne?), snědl olivu (byla hnusná) nebo byl v casinu (vyhrál jsem skoro šedesát euro a rychle jsem odtamtud zase utekl).
Naučil jsem se jezdit na kole bez řídítek, jíst čínskými hůlkami, používat samoobslužnou pokladnu, věřit náhodným kolemjdoucím a nevěřit kokosovýmu oleji.
Byl jsem v Bosně, Itálii, Budapešti, Grazu a v Chorvatsku, ze Slovinska jsem viděl výrazně míň, než jsem chtěl nebo plánoval, ale dost na to, abych věděl, že se sem chci ještě vrátit. Nebo ideálně vracet.
Ve škole jsem se toho neměl šanci tolik dozvědět, ale alespoň jsem byl donucen mj. přečíst Drákulu, Pygmalion, Rosenkrantz and Guildernstern Are Dead a Bloodlands a zjistit a napsat něco o Vikinzích, odsunu Němců a Hieronymu Boschovi.
Ztratil jsem ručník, kartáček na zuby, nůžtičky na nehty, brejle a několik předsudků.
Budou mi chybět studentský bony a salát ke každýmu jídlu zdarma, to množství kaváren, slovinština, přátelé a kamarádi a známí a ten pocit, že je člověk někde jinde než doma.
Ale už mi dost chybí lungo s mlíkem, naše turistický značky, to množství hospod, Sobotka, Jičín, Lodžie, Olomouc, rodina, přátelé a kamarádi a známí a ten pocit, že je člověk doma.
Nezažil, nepodniknul, neviděl jsem dost věcí, které jsem zažít, podniknout a vidět plánoval, ale taky jsem se naučil nechávat si věci ujít. A užívat si věci neplánované.
Flákal jsem se, pracoval jsem, jen tak chodil, pil kafe, pil alkohol, jedl zmrzlinu, cestoval, psal, četl, učil se, seznamoval, pařil, stěnohorolozil, spal, dýchal, přijímal a zase vylučoval potravu.
Fajn to bylo. Bude mi to tu chybět.
 

Bleskové dojmy z Itálie

31. května 2018 v 0:00 |  Erasmus v Mariboru

Kdo sem strčí nos, bude oškubán.
Lago di Garda není z kopce vidět.
Tři semestry italštiny stačí právě tak akorát na velký kulový.
Když už člověk někam míří, je dobrý si předem zjistit otevírací dobu.
Verona je prostě nádherná.
Boloňský špagety jsou blbost.
Slováci neumejú po slovensky.
Italové fakt neuměj stavět rovně.
Pádská nížina je pěkná nuda.
Oni ty Benátky jsou vážně krásný. To jsem vážně nečekal.
Racci jsou nebezpeční predátoři.
V Benátkách je několik poboček čokoládovny Nino. Ve všech dávají ochutnávky zdarma.
Na pláži v Jesolu je písek, mrtví krabi, šedesát devět miliard komárů, zákaz bivakování a týpek se světlometem, co kontroluje jeho doržování.
Ztratil jsem a zase našel trenýrky, vařič s ešusem a zapalovač.
Plány jsou pro sraby.
Když nemáš lžíci, mušle postačí.
Jedna vrstva opalováku třicítky holt nepostačí.
Nejlepší zmrzlina je stejně v Mariboru.

Ňáký bony?

30. května 2018 v 15:15 |  Erasmus v Mariboru
Konečně se taky dostávám k tomu podstatnému. K jídlu. Už teď se mi po jídle ve Slovinsku stýská, a to právě teď jím.
Slovinská kuchyně se až tak výrazně neliší od té české. Je trochu šmrcnutá Balkánem, trošku Maďarskem, trošičku Itálií. Používají víc fazolí, dýňového oleje, mořských potvor a různých druhů salátu, nemají rohlíky, nijak zvlášť nefandí knedlíkům a maso cpou skoro do všeho stejně jako my.
Co je ovšem výjimečné, to je slovinský studentský stravovací systém.
Mají to tu prostě dobře vymyšleno. Student je tu vybaven dvaceti bony na každý měsíc. Každý z těchto bonů má v sobě zašitou hodnotu zhruba dvě a půl eura. Tyto bony jsou zašité (neptejte se mě hlavně jak) na sim kartě. Student nakráčí do restaurace vybavené bonočtečkou, přiloží telefon k bonočtečce, vytočí kouzelné bonočíslo a sláva hurá, už se nese bonokrmě.
Většinou člověk přece jenom musí ještě nějaké to euro až dvě až tři k tomu bonu přihodit, ovšem restaurační zařízení na oplátku ke klasické krmi zpravidla přihodí ještě polívku a salát a ovoce a někdy dokonce i zákusek. A toto je možné opakovat dvakrát denně s minimálním rozestupem čtyř hodin, sedm dní v týdnu, dokud člověku bony nedojdou.
Netuším, jak to přesně funguje ekonomicky, ale gastronomicky to funguje skvěle. V menze jsem si sám od sebe salát asi nikdy nekoupil, ale tady ho mám skoro ke každému jídlu a moje tělo se v tom nezvyklém přívalu vitamínů přímo rochní. Restaurací, které kupčí s bony, je v Mariboru několik tuctů, a v rámci konkurenčního boje se předbíhají v nadbíhání svým bonostrávníkům. Výběr je tak pestrý, porce poměrně štědré a ochota k jakémukoliv vlastnímu kulinářskému snažení se limitně blíží k nule.
Tenhle systém navíc funguje po celém Slovinsku, takže v každém větším městě (a ve slovinských poměrech "větší město" znamená prakticky jakékoli město) se dá dobře, snadno a levně najíst.
Ještě tak mít bony taky na kafe a život by tu neměl chybu.
 


Jo a taky škola

15. května 2018 v 18:18 |  Erasmus v Mariboru
Jo, málem bych zapomněl, součástí Erasmu je taky studium. Dosud jsem ho tady na blogu dost zanedbával. To proto, že jsem ho dost zanedbával celkově. Ale na každou svini se vaří voda.
Mariborská univerzita je zaměřena spíše technicky a ekonomicky, zdejší Filozofická fakulta je vlastně kapesní. Několik málo oborů, pár učitelů, drobný houfec studentů, Erasmáků by se vešlo za nehet. Není tedy divu, že tu pro celé dva erasmácké studenty historie (oba z Česka) není připraven zrovna široký katalog předmětů vyučovaných v nějakém jiném než slovinském jazyce. Prakticky to znamená, že si člověk musí dohodnout schůzku s vyučujícími a domluvit se na formě individuálního studia. To může znít jednoduše, ale pozor. Někteří vyučující totiž zrovna nevládnou angličtinou. Někteří vyučující nijak zvlášť nevládnou ani němčinou. A někteří vyučující taky nemají email. Nebo konzultační hodiny. Nebo štítek se jménem na kabinetě. A všemi těmi některými vyučujícími myslím konkrétně a jedině pana profesora Ožingera. Pane profesore, doufám, že toto čtete, někdo vám to překládá do jakéhokoli jazyka, kterému rozumíte, a stydíte se. Měl byste.
Většinou je ovšem komunikace celkem bez problémů. A taky poměrně předvídatelná. Odkud jste, jak se vám líbí Maribor, co vás na předmětu X zajímá, do konce semestru mi napište seminárku o deseti až patnácti (případně patnácti až dvaceti) stránkách, můžete se přijít podívat na přednášky, ale nebudete tomu rozumět.
A to je většinou vše. Kromě kurzu slovinštiny a jednoho předmětu o anglické literatuře se jedná prakticky o samostudium. To zní docela dobře, ne? Člověk je pánem svého času, může si všechno pěkně rozvrhnout a má přitom docela dost volného času, ne?
Ne.
Mezi termínem odevzdání "na konci semestru" a "za 17 865 let" se totiž ze začátku nezdá být prakticky žádný rozdíl. Prostě za dlouho. Je čas. Neřeš a pojď do parku / na pivo / do Budapeště.
Když se ovšem semestr přehoupne přes svoji polovinu a člověk ze svých zhruba šedesáti až osmdesáti stránek má hotových celých úctyhodných jednu, nezdá se být najednou prakticky žádný rozdíl mezi termínem odevzdání "na konci semestru" a "za deset minut".
Pracovní tempo se pak samozřejmě zvyšuje, ale největším rozdílem oproti té první fázi pořád zůstává špatné svědomí. Pořád se chodí na lezeckou stěnu, na výlety a do rozličných pohostinských podniků, ale myslí se přitom čím dál víc na inckou říši, odsun Němců z Jugoslávie a Alfréda Velikého. A na to, jak by těch starostí bylo daleko méně, kdyby člověk tolik nechodil na lezeckou stěnu, na výlety a do rozličných pohostinských podniků a víc se zajímal o inckou říši, odsun Němců z Jugoslávie a Alfréda Velikého.
A když už jsme u toho, trávit čas psaním takovýchto hlodů taky zrovna nepomáhá...

Pár řádků a fotek z Bosny

11. května 2018 v 22:22 |  Erasmus v Mariboru
Bosna mi vždycky zněla jako zaklínadlo. Nešťastný trojúhelník uprostřed bývalé Jugoslávie, kde Jihoslované kdysi pod tureckou vládou přijali Alláha, kde nám zabili Ferdinanda, kde za druhé světové válčili všichni proti všem s krutostí, která prý zarážela i SS-many, kde se ještě v době, kdy jsem už byl na světě, odehrávala regulérní genocida, kde jsou pořád ještě víc než 2 % rozlohy zaminovaný, kde pořád ještě prodávají mlíko v igelitu.
To zní jako skvělý místo na výlet.
A taky že jo. Tři Češi, Slovenka a Češka, auto z půjčovny, v rádiu Chinaski a Horkýže a jedem. Úchvatný hory a lesy a kaňony a řeky z okýnka auta, Banja Luka s pravoslavným chrámem a demonstranty, městečko Jajce s vodopádem pod zříceninou, Sarejevo s mešitami, tržištěm a rozpadajícím se olympijským stadionem, Mostar s mostem a kavárnami a starým psem. A taky hory, na kterých si člověk připadá jako hobit na výletě, odkud jsou vidět kopce a hory a kopce a hory a žádná známka lidský civilizace, kde jsou schovaný horský jezírka, kde červená turistická stezka vede po skoro kolmým svahu pokrytým sněhem.
Všude je levno, všude se najdou lidi, kteří s vámi jdou půl kilometru, jenom aby vám ukázali, co potřebujete, a ještě se vrátí, že vám zapomněli něco vysvětlit. A všude jsou rozpadlý baráky, leckde ještě stopy po kulkách.
Původně jsem tu chtěl rozvinout úvahu o historii Bosny a Balkánu obecně, o nenávisti, čase, křivdách a tak. Ale ať jsem formuloval, jak jsem formuloval, nedala se zakrýt skutečnost, že toho o tom vím tak málo, že prostě nemám právo zjednodušovat, interpretovat či dokonce vynášet soudy. Můžu jenom potichu uvažovat a doporučit vám jet do Bosny a udělat to samé.
Jo a dát sem fotky, to taky ještě můžu. Nejsou moje, fotil Radek Vinecký.

Banja Luka - největší a hlavní město srbský části Bosny.



Hlavní tah mezi dvěma největšími městy země... A takhle to vypadá prakticky po celou cestu.


Naprosto fascinující nedostavěný komplex duchovních budov hned při silnici na Sarajevo.


Jajce.



Most v Sarajevu.


Pár kroků od hlavní turistický atrakce.


Výhled z pevnosti nad Sarajevem.


A na okraji města žádný podivný kostky, haly, sídliště a tak. Město volně přechází v domky, co volně přechází v přírodu. Zatím.


Je to mina, není to mina? (Není. Ale mohla by být.)


Ne, vážně. Kdyby si byl Peter Jackson udělal výlet do Bosny, Pán prstenů mohl mít poloviční rozpočet.






Sáňkování na batohu po červený turistický stezce. A docela to fičelo.


Mostar - nejvýznamější město Hercegoviny a zároveň chorvatský menšiny.


Most zničený během bojů v roce 1993 a znovu postavený v roce 2004.


Asi 200 metrů od památky UNESCO díry po kulkách. Toho neobnovenýho a neopravenýho tu je pořád dost.


Mostar, naše skupinka a moje čelo.


Vodopády Kravice kousek od Mostaru.


(Poznámka k Chorvatsku, aby se necítilo odstrčeně. Projeli jsme Makarskou, Trogir a Split. Už chápu, proč tam všichni jezděj. Je to krásný. Moře, teplo, hory, města, v nichž se za každým rohem může objevit zohavená mrtvola vaší nejoblíbenější postavy ze Hry o trůny. Ale upřímně řečeno, občas to působí tak trochu disneylandovsky. Je to skoro až moc krásný. A moc plný turistů a zmrzliny a pohlednic a směšně nádherných mušlí. Bosna je Bosna.)

Pár básní z Bosny

2. května 2018 v 20:20 |  Erasmus v Mariboru
V Bosně jo v Bosně

tam kde jsou buky
a kameny a stařenky
levný jídlo a rozbitý cesty
všichni jsou milí
ochotní
a laskaví
si turisti fotí
fleky červenýho asfaltu
chtěj to vidět taky tam
kde se střílelo
v Bosně jo v Bosně


Wish you were here

v Mostaru
to je tam co maj ten most
se mi nejvíc líbilo
jak se pod jedním ze splavů
mlátily petky
vždycky je to strhlo
a vyhodilo a strhlo

vymýšlel jsem metafory o životě
a připadal si přitom
velice oduševněle
a velice sexy


Srebrenica

byl jsem zrovna šest dní na světě
křehoučké mimino
co se vešlo do nejmenší dlaně
co se do něj vešla
všechna láska světa
když je začli střílet


A to mě uklidňuje

stromy rostou domama
omítka je dávno pryč
a krev se nakonec vždycky smyje
a krev se nakonec vždycky vsákne
a krev
tu není navěky

V pekárně je chrám

24. dubna 2018 v 18:18 |  Erasmus v Mariboru
V Mariboru, na druhé straně Drávy, mezi parky a paneláky a budovami těžko identifikovatelného účelu, kousek za kolejemi, je Pekarna.
Skoro sto let se tu pekl chleba, většinou pro jugoslávskou armádu. Samostatná slovinská armáda potom už tolik chleba nepotřebovala, asi přešli na kavu z mlekom. Komplex budov tak zůstal opuštěný, začal chátrat a jak už to tak bývá, začaly se tam shromažďovat podivné živly. Bezdomovci, filozofové, feťáci, umělci, nadšení alternativci, dobrodruzi, anarchisti, ztracené i nalezené existence, často tak nějak všechno dohromady. Inu, squat.
Graffiti, sochy, posezení ze starých sedaček z kinosálu nebo z pneumatik, zápach lehce nelegálních substancí, nápisy "Fuck off tourists, welcome refugees", podle všeho zcela oficiální klub s podiem a kulečníkem a pivem a jakýmisi starými chlebopřípravnými mašinami.
Klíčová budova je ale ta naproti. Člověk tam vleze, už v přízemí se ocitne v podstatě na půdě, vyleze dvě patra po dřevěných schodech, obejde pár nákupních vozíků, projde kolem hromady starých matrací a drobného podia s bicí soupravou a baskytarou a ocitne se v tělocvičně. Žíněnky, činky, žebřiny, boxovací pytel, pár věcí, co netuším, k čemu by mohly být, ale především je tu pod střechou a mezi trámy vytvořená horolezecká stěna. Není zrovna největší, není zrovna nejlehčí pro začátečnické nemehlo, ale když už člověka všechno bolí, může sebou prostě plácnout do jednoho z úžasně pohodlných křesel a sledovat popírání přírodních zákonů zkušenými stěnohorolezci.
A pod touto tělocvičnou je Bukvarna Ciproš, jedno z nejkrásnějších míst, na jaké jsem kdy vstoupil.
Knihy. Knihy v policích, knihy na stěnách, knihy na stolech, na židlích, vyrovnané ve sloupcích jen tak na podlaze. Knihy řazené s ladem a skladem i bez nich. Slovinsky, srbsky, německy, anglicky, česky, slovensky, rusky, čínsky, albánsky. Švabachem tištěná německá Odyssea, hory pornografických románků, učebnice statiky, slovinské překlady Pejska a kočičky nebo Medvídka Pú. Hromady časopisů, plakáty, staré mapy, kazety a desky, postarší paní snažící se do systému zařadit nejnovější příval nechtěných a darovaných knih, pár přátel s vínem a cigaretou blokující vstup a nad tím vším stoleté trámy.
Koupil jsem si tam Emila Hakla v češtině, český překlad výběru slovinské poezie, slovinský překlad Jáchyma Topola a Čapkova Devatera pohádek (Lotrando je tady Ropardo), dvě sbírky slovinské poezie a knížku od slovinského klasika Ivana Cankara, podle nějž se jmenuje ulice, kde bydlím. A dalo to hodně práce přesvědčit sebe sama, že to zatím stačí. To všechno mě dohromady stálo osm euro. Přičemž především kvůli nepatrnosti slovinského literárního trhu tu v běžných knihkupectvích skoro neseženete knížku pod patnáct euro a běžná cena je od dvaceti nahoru.
Nechci tu splétat úvahy o subkulturách, kulturních periferiích a squatech. O jejich právním, morálním nebo jakémkoli jiném statusu toho (zatím) vlastně moc nevím. Zato už ale vím, jak vypadá ráj. Jako Bukvarna Ciproš, doplněná o pohodlné křeslo, lungo s mlíkem a salátový bar.
To bych asi teda měl začít moudře vážit své skutky, čistit si zuby po každém jídle, dodržovat deadliny a převádět stařenky přes ulici, abych se tam jednou dostal. Konečně pořádná motivace.

Ljubezen

13. dubna 2018 v 17:17 |  Erasmus v Mariboru
Jednou z věcí, které se zdají být s představou Erasmu pevně spojené, je láska. Krátká, ale intenzivní romance, osudová láska, platonické pobláznění, či prostě jenom míšení alkoholických a tělesných šťáv. Přičemž často jde o dost komplikovanou situaci. Vznikají nejrůznější milostné mnohoúhelníky, tryskají emoce a ze scénáristů mýdlových oper se stávají prostí dokumentaristé. Něco takového si prý zkrátka musí zažít skoro každý erasmák.
Mě nevyjímaje. Netuším, zda se vůbec ještě někdy uvidíme, vím, že nejsem zdaleka jediný, koho okouzlila, ale každopádně jsem se zapletl se starší sestrou mého nového kamaráda. Ti dva navíc mezi sebou nemají úplně nejlepší vztahy. Sourozenecká rivalita, soutěživost, trocha žárlivosti. Ale co se dá dělat, srdci neporučíš. Promiň Maribore, zakoukal jsem se do Ljubljaně.
Ti dva každopádně mají mnoho společného. Zálibu v kavárnách, výrazný osobitý vkus, poklidné tempo, svázanost s okolní přírodou. Ale Ljubljana je holt starší, větší, vyzrálejší. Taky o sebe o něco víc dbá. Je krásná a ví to o sobě, tak se ráda trochu fintí. Sochami, mosty (ach, ty její mosty!), nábřežími, stromy, když je správná nálada, tak i trochou graffiti.
Ljubljana se podobně jako Maribor nebojí zkoušet nové věci, moderní architekturu, car nebo bike sharing, netradiční koncepty kaváren, alternativní kulturní centra a tak všelijak podobně. Ovšem u ní je daleko výraznější symbióza nového se starým, umí zkrátka zatraceně dobře sladit ocel s barokem, sklo s gotikou, pitoreskní uličky s moderním uměním.
Není jako Paříž nebo Benátky. Netouží po ní miliony lidí po celém světě, nemá Koloseum nebo chrám Sagrada Familia, nic z čeho by vám vyloženě spadla brada na koberec. Ale má kouzlo, kterému je těžko odolat. Kouzlo drobné dívky bez make-upu, sedící s knížkou, úsměvem, stylovými náušnicemi a sklenkou vína.
Nejspíš nám není souzeno být spolu. Moje city k Olomouci, k Jičínu, k Sobotce jsou přece jenom silnější a trvalejší. Ale jsem rád, že jsem s ní mohl prožít aspoň takovýhle miniaturní románek.

Abych to taky trochu shodil, zakončím básní Karla Plíhala:

Podlehl jsem městským svodům,
udělal jsem si to o dům.

Kafe

4. dubna 2018 v 16:16 |  Erasmus v Mariboru
Kafe. V Mariboru se pije kafe. Hodně kafe. V hodně kavárnách. V kolika? V nepřeberně. Nepřeberně? Nepřeberně. Ohohó, to zní jako výzva. Řekl já a rozhodl se je všechny přebrat. Nebo aspoň všechny, co vypadají, že za něco stojí. I těch je údajně nepřeberně. Nebo přinejmenším stěžípřeberně.
Moje skóre se dnešním dnem vyšplhalo na číslici 23. Za zhruba měsíc to není špatný výkon, vezmeme-li v potaz, že v nemálo z nich jsem se objevil opakovaně. Nechci se vychloubat, ale myslím, že to ze mě dělá tak trochu experta na tento typ podniku. A asi i kávoholika.
Jaké jsou ty kavárny, ptáte se? Všelijaké, odpovídám já, s lehkým náznakem shovívavé blahosklonnosti nad tak primitivní otázkou v hlase. Každopádně nejnápadnější na nich je už zmiňované množství. V centru je například jedna ulička, kde je hezky za sebou seřazeno šest kaváren, bez jediné mezery vytvořené nějakým holičstvím, pohřebním ústavem, lékárnou, nic, nepřerušená řada. Všech šest přitom evidentně docela dobře funguje bez nouze o zákazníky.
Kavárny jsou zde kapesní i olbřímí, rušné i klidné, relativně levné i velice levné, najdete je na vrcholku výškové budovy i v zapadlém dvoře, pozoruhodně často jsou však vybavené poměrně štědrou dávkou vkusu, osobitosti a šmrncu.
A velice často jsou taky multifunkční. Skoro to vypadá, jakože základní nastavení podniku je tady kavárna, a k tomu člověk prostě jenom přidává další libovolné ingredience. Bar, restauraci, studentský klub, kulturní centrum, bazar, cukrárnu, prodejnu frenchpressů a pohlednic, co vás napadne.
Zajímavé je, že navzdory tomu, že Maribořáci zřejmě v kavárnách tráví nezanedbatelnou porci svých životů, nejsou to zřejmě až takoví labužníci, co se kávy týče. Ne, že já bych se v tom nějak extra vyznal, ale není těžké odhadnout, že hlavními taháky jsou spíše zvyk, atmosféra, společnost, efekt kofeinu a dobrý nápoj, od kterého člověk ví, co může čekat, a ne touha objevovat nové delikátní chutě, i když by to hipsterský vzhled mnoha kaváren mohl naznačovat. Káva je tu většinou prostě káva, rozdíly mezi tou z Tanzanie a z Brazílie tu lidem evidentně říkají ještě míň než mně.
Podle všeho je tu nejběžnější variantou "kava z mlekom". Což je v podstatě cappuccino, akorát o něco méně našlehané a o něco levnější. Ale pěnové srdíčko většinou dostanete i do něj. A vlastně do čehokoli s mlékem. Mléko = pěna = srdíčko.
Jak už jsem si mnohokrát a mnoha lidem stěžoval, neznají tu lungo. Dělají tu něco, co se tak trochu tváří jako lungo, ale jmenuje se to "podoljšana kava" a lungo to není. Je to prostě trochu větší espresso. Ale když se člověk trochu snaží a přes jazykovou bariéru vysvětlí, co vlastně chce, tak to většinou i dostane.
Nejoblíbenější kavárny:
The Jumping Goat - Espresso bar mezi sex shopem a galerií, prodávají různé speciality jako třeba kávu vyráběnou za studena, ale taky všechno to náčiníčko na super hipster fancy domácí přípravu kávy a vlastní stylové pohledy. Není si tu skoro kam sednout, ale člověk klidně postojí, zatímco mu majitel a obsluha v jednom erudovaně vysvětluje, co to vlastně pije a jak to vlastně chutná a proč.
Salon - Krásná velká budova u krásného velkého mostu. A dostal jsem tu lungo! Je to taky trochu centrum umění, dělají se tam všechny možné akce, můžete popíjet v neskutečně pohodlném křesle a sledovat, jak se postarší páry učí tancovat swing. Retro stylizace a taky vlastní pohlednice. Akorát ty jejich záchody by si co do zápachu nezadaly s hajzlíkem na hlavním nádraží, ale za to lungo jim to odpustim.
Pisarna (= kancelář) - Kavárna místního studentského klubu, taky se tam ledacos děje. Hlavně je to ale místo, kam se slézají studenti na skupinové projekty a podobně a rušný provoz a hodně světla a bíla a černá z toho dělají příjemně živé místo. A jeden z číšníků má dost možná ten nejspektakulárnější knír, s jakým jsem se měl tu čest seznámit.
Čajek - Jo, je to spíš čajovna. Ale kafe taky dobrý a ten styl křesílek a knih a schodů je prostě můj šálek kávy.
Wetrinsky - Jednoduché, elegantní, pohodlné, v historické stavbě uprostřed centra umění. A mají tam dětské knížky, ze kterých se člověk může docela dobře učit slovinštině. Mimo jiné třeba "Lichožrece" od Pavla Šruta.
Chcete vidět obrázky? Jo, to se nedivim. Chtěl jsem nějaké pořídit, ale v některých kavárnách mi bylo hloupé fotit, v některých bylo moc světla, v některých bylo málo světla, v některých jsem neuměl zacházet se svým foťákem a těch, kde se nějaká fotka skutečně podařila, je tím pádem jenom dvě. Takže mi prostě budete muset věřit. Anebo se přijet podívat.

Jedno přátelství

23. března 2018 v 17:17 |  Erasmus v Mariboru
Jedna z nejlepších věcí, které jsou ve Vesmíru k mání, respektive k zažití, je proces poznávání. A nejlepší druh poznávání je poznávání vzájemné. Kdy jeden proniká do tajemství toho druhého a zároveň mu otevírá ta svoje, poznává a dává se poznat, až je překročen práh intimity. Ne fyzické, ale duševní, která vyžaduje respekt a oboustrannou důvěru a která je jedním z nejvlastnějších projevů lidství.
No a něčím takovým si teď procházíme s Mariborem. Je to zajímavé, protože máme dost odlišné povahy. Já jsem introvert s občasnými sklony k exhibicionismu, zatímco on je město. Ale přesto si docela dobře rozumíme. Moc toho spolu sice nenamluvíme, ale to není vždycky úplně potřeba. Při bezcílných procházkách, dlouhých posezeních v kavárnách, ale i ve stresových situacích nebo při těch chvílích, kdy člověk prostě potřebuje na chvíli vyjít ven z klubu a zamyšleně melancholicky stát venku na sněhu a tvářit se hlubokomyslně, se člověk s městem poměrně snadno sblíží.
Můj celkový dojem z Mariboru je, že má velký potenciál a začíná ho pomalu naplňovat, ale zároveň jakoby tak úplně nevěděl, jestli to je vážně to, co chce. Rostou tu tucty moderních a stylových podniků všeho druhu, současná architektura i umění jsou tu jako doma, město se evidentně nebojí zkoušet nové věci, ale zároveň je tu mnoho oprýskaného, rozbitého, opuštěného. Jsou tu místa, která si přímo říkají o to, stát se krásným zákoutím, romantickým nábřežím nebo prostě jen fajn pláckem, ale zatím zůstávají jenom opuštěnou šedí s trochou vajglů a ptačího trusu.
Možná že se Maribor prostě jenom příliš žene dopředu, aniž by na to byl vlastně připravený. Je to ale pochopitelné. Nemá příliš slavné minulosti, ze které by mohl žít. Býval pevnostním městem, kdysi odolal tureckému obléhání, v 19. a 20. století průmyslově táhl poměrně rozsáhlý region, ale nemá mnoho památek na ty doby, nesjíždějí se sem milovníci gotiky nebo baroka. V centru města je samozřejmě pár skutečně starých budov, pár kostelů, morový sloup, dokonce celkem starý, i když nijak zvlášť zajímavý hrad, ale v podstatě je tu docela problém vymyslet, co dát na pohlednice.
A tak se Maribor zřejmě prostě dívá kupředu. Je tu spousta moderní architektury. Kromě gigantického sila na okraji města to přitom nejsou žádné monumenty, skoro nic, co by člověka na první pohled ohromilo či šokovalo. Zato je ale skoro každá z těch staveb něčím zajímavá, zvláštní, neobvyklá, originální, někdy přímo divná. Může to být drobnost, které si třeba většina lidí ani moc nevšimne, jako zvláštní dveře, balkón, zábradlí nebo neobvyklý vzorek na fasádě. Ale to množství těch detailů a ta pestrost je zarážející, a jakmile se na to člověk jednou začne zaměřovat, má o zábavu postaráno pravděpodobně přinejmenším na celý semestr.
Vytváří to každopádně zajímavou kombinaci. Ta ošuntělost s modernitou. A když se k tomu přihodí ještě hrst galerií a kýbl kaváren, dostanete vážně specifickou atmosféru, kterou centrum Mariboru dýchá.
Ovšem periferie je samozřejmě periferie. Nákupní centra, jakési haly, sídliště (ovšem některá z nich vůbec nevypadají špatně!), nájezdy na dálnice, filozofická fakulta, takovéhle věci.
Ještě o kousek dál je potom další část města. Ta část města, která vlastně vůbec město není. Jsou to kopce, místy přecházející v hory. Jsou tam vinice, lesy, kostelíky, na jednom je zřícenina hradu, na jiném sjezdovka, na všech je krásný výhled. A protože obkružují Maribor téměř kolem dokola a protože jejich vrcholky jsou vidět téměř odkudkoli z města, jsou jeho pevnou součástí, i když leží za jeho hranicemi. A to je velké plus, mnoha městům se podařilo tak či onak zůstat součástí krajiny, ale málokdy se myslím poštěstí, aby zároveň zůstávala krajina součástí města.
A ještě spoustu dalších věcí mi zatím stihnul Maribor ukázat, labutě a mosty a přechody a rampouchy a pravidelné uličky a sochy a trhy a ještě spousty dalších věcí se o něm snad dozvím. Zatím každopádně můžu říct, že je příjemné být v jeho pohostinné společnosti a že je zábava pronikat do jeho světa.
Co se dozvěděl on o mě, to nevím. Můžu jenom hádat z výrazu v jeho oknech a loužích a řece. A doufat, že svoje poznatky o mých tajemstvích nedá na nějakej svůj stupidní blog.

Kam dál